To cítím v nejhlubších svých ňader hloubi

Někdo operu, jiný hřbitovy. A někdo to dokáže spojit a pak se děje už jen vůle boží a jeden nestačí zírat...

Kostelíček sv. Vavřince kousek od nás, u Černoviček, jakoby to toho místa namaloval sám Josef Lada.

Hřbitůvek kolem kostelíčku by se vešel na rozloženej kapesník a kříže na hrobech se kiklají a jsou různě vychýlené do stran. Z dálky a v podvečer by si mohl jeden pomyslet, že se kolem hrobů scházejí vrávorající pijáci na cestě z hospody domů.

Celou tuhle nádherku chrání vysoká, z různých kamenů slepená zeď, na kterou v létě zaléhají větvě se zelenými listy různých keřů. Jakoby se po hraně zdi válel lenochod.

Vysoké stromy na hřbitůvku v létě chladěj ve svém stínu rozpálené černé náhrobní kameny a po zbytek roku mávají svými holými větvemi na kolemjdoucí.

V létě je radost sem jen tak z rozmaru po ránu vyjít. Z rozmaru na hřbitov...

---

A dneska jsem po ránu rozmarnej teda byl. 

Když člověk dorazí k takovému místu, je dobrý nepospíchat. 

Hned u zdi hřbitova - z její venkovní strany - postává lavička. Nikdy jsem na ní neviděl nikoho sedět, a tak jsem jí dopřál konečně zažít pocit, kvůli kterému tu často tak opuštěná vysloveně trčí.

Posadil jsem se, z nohou stáhnul kecky, na ně usadil paty a popřál prstům u nohou ranní aerobik.

Kolem tichounko, jen z dálnice kousek od nás zněl šum jedoucích aut. 

Slunce se snažilo a já se opřel, zavřel jsem oči a zaposlouchal se do toho šumu všude kolem.

A pak...

Za zdí, do toho velejemného šumění kolem mě, zvuk vody. Takový ten pravidelný. Chrst...chvíli ticho a zase chrrrrrrst, chrst a ticho a chrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrst.

Ucpaný vodotrysk? Na hřbitově? - napadlo mě nejdřív. Automatické zalévání? - skočilo mi do mysli  poté.

Chodidla vklouzla zpět do kecek a já z lavičky vstal a potichu jsem mířil k brance ve hřbitovní zdi.

"Tradáááá", zazněl najednou od kostelíčku ženský hlas. 

Takový to tradááá, když se něco daří, nebo když se k něčemu chystáte...

"Co dáááááál", rozezněl se v nových tóninách ženský hlas, který mě zastavil. A vůbec bych se nedivil, kdyby se překvapením zastavily i mraky, který nad kostelíčkem a hřbitovem dosud jen tak líně bloumaly.

"... to mlha oku zahaluje a mnoho skrývá zklalenému zraku." rozezpíval se ženský hlas za hřbitovní zdí. "... tajemství hroz nááááá, pro kletííííííííííí", mířil hlas nahoru do nebe, tam se odrazil a dopadl na náhrobní kameny, ze kterých sklouzl a povaloval se v cestičkách z kamínků mezi místy, kde leží mrtví, co už nic neslyší.

To musíš vidět! - čapla mě slečna Rozmařilost za ruku a táhla k brance.

Opatrně jsem nakoukl.

Skoro v rohu hřbitůvku máchala žena v letech a v obtažených džínách a bílém tričku konví s vodou.

Chrssssssssst! "Však nechť se stane cokoliv". Chrrrrrrrrrrrst. "... to cítím v nejhlubších svých ňader hloubi..." A zase chrrrrrrrrrrrrrst a rytmický pohyb pravé ruky, jejíž dlaň pevně čapla ucho konve, ze které voda cákala na černý mramorový náhrobek, měnila se v páru a pomalu stoupala nahoru skrz větve stromů. Pár chrstů vody spadlo i na malé políčko květinek rozkvetlých přímo na hrobě.

Slečna Rozmařilost mi teda nachystala šmakuládu. Jen co je pravda. Jen jsem musel být opatrný a neslyšený, protože finále na hřbitově se teprve blížilo...

"...můj drahý národ český nes konáááááááááááá"... a chrsssssssssst, " ...on pekla hrůzy slavně pře koná. Přeeeeeeeeekonáááááááááááá. Pře kóóóó náááááááááááá! a chrsssssssst. Poslední chrst vyletěl z konve ven a paní se postavila na špičku pravé nohy a s prázdnou konví v ruce vytočila u hrobu piruetu...

A pak mě uviděla!

"U svatýho Vavřince...", pomyslel jsem si a zkoušel zahrát, že jsem nic neviděl, ani neslyšel. Že tam vlastně nejsem.

A hřbitovní Libuše...?

Hodila hlavou, usmála se a přešla ten hřbitůvek o velikosti rozloženého kapesníku přímo ke mně.

Usmál jsem se na ni, když byla už jen pár kroků předemnou.

"No co...", řekla mile, když mě míjela, "táta měl rád Smetanu. Hezkej den přeju." a dlaní bouchla o bok konve a nad kostelíčkem a hřbitovem u něj se rozezněl gong. Konec představení.

"Taky hezkej den přeju a díky!", odpověděl jsem s radostí.

"Taky máte za co. Tu konev nechám u zdi, kdyby se vám zachtělo zalejt nějakej ten hrob. Nashle."

---

A pak Libuše zmizela v brance a já už jen zaslechl zvuk na zem pokládané konve a pak už jen ztrácející se zvuky chodidel po prašné cestě, která vede ke kostelíčku sv. Vavřince u Černoviček...