Tibetská álpana a připálené brambory duchovní Zoriny

Jsou chvíle, kdy každý člověk zatouží po něčem neobvyklém. Taková chvíle se nevyhýbá ani ženám a neminula ani Zorinu.

"V životě jsem už dělala leccos", začala máma sobotní ranní rozhovor. "Například jsem vlepovala známky do průkazky ROH, dojila kozu a s brzdama k ničemu jsem sjela autem kopec dolu do Libouchce. Ale až včera jsem udělala svojí první álpanu."

"Co to je?", přiznal jsem prohru hned v prvních minutách našeho ranního rozjímání.

"Ha! Nevíš, viď? Nevíš. Konečně něco taky nevíš.", zajiskřila máma radostí velkou jako nádech po vynoření se zpátky nad hladinu vody po pár minutách ponoru.

"No. Nevim. Ale jak jsem poznal, mám chytrou maminku a ta mi vše vysvětlí."

"Je to v podstatě taková osobní čmáranice, která má člověka uklidnit a utříbit jeho myšlenky.", dostalo se mi exposé do slova álpana. "Je to z Tibetu.", upřesnila ještě.

"Takže sis normálně malovala, ale protože jsi vzdělaná žena, taks to pojmenovala álpana.", chtěl jsem odbornost a exotiku přeskočit docela obyčejnym malováním.

"No počkej, počkej, to nejsou žádný vomalovánky s Křemílkem a Vochomůrkou.Tohle kreslení, možná bych spíš řekla "tvorba", je hodně spojený s vnitřním nastavením ženy - tak to aspoň psali v tý knížce."

"Čteš knížky o Tibetu?", překvapilo mě stejně, jako kdyby se teď někde objevil Obama a byl z něj běloch.

"Našla jsem tu knížku u popelnice. Duchovno u odpadků, chápeš to? A tak mi bylo tý opuštěný chudinky líto a vzala jsem ji k nám domu. Jen se mě neptej, jak se jmenoval nebo jmenovala - to fakt z tohodle jména neni možný poznat - autor nebo autorka knížky."

Představoval jsem si mojí důchodovou matku nad rozevřenou knihou o rituálech z Tibetu. Pragmatičku na kost, dobráka od kosti a pořád zvědavou až hanba.

"Přečetla si to celý?", nebál jsem se zeptat.

"Hochu, to už na mě neni a tolik času nemám. Jen jsem jí tak prolítla, ovoněla si ten papír, ale pak mě zaujaly ty álpany a tak sem si to trošku naštudovala a protože jsem byla ten den hin s nervama, tak se si řekla, že se uklidnim a udělala jsem svoji první álpanu." (Když se moje máma naučí nějaký nový slovo, který fakt zná málo kdo, užívá ho s vysokou frekvencí. Zřejmě jí to dodává nějakej pocit spokojenosti.)

"A v čem to teda spočívá." zajímalo mě.

"Ježiši kriste. Si blbej. V čem asi může spočívat malování... Vezmeš papír a tužku a jedeš."

Odporoval jsem: "Tohle ale nejni obyčejný malování, jaks mi řekla, tohle je alpáni.", upřesnil jsem.

"Álpana, ty vole, žádný alpáni.", opravila mě Zorina.

"Takže jak?", nedal jsem se.

"Vezmeš papír a všechno to, co máš v palici a co ti trápí ruce a nohy a třeba i vlasy..."

"I vlasy?", překvapilo mě.

"Dyť je to z Tibetu, tak i vlasy!", odbyla mě rázně máma a pokračovala, "...takže všechno to, co tě v tu dobu trápí přeneseš z těla na papír - teda - voni to dělali na svitky, ale na hajzlpapír se kreslit prostě nedá, to uznáš, ne?", vysvětlila mi Zorina, proč nekreslila svoji první álpanu na stočenou roli hajzlpapíru.

"Takže na papír přeneseš svoje chmury - taková terapie teda."

"No, skoro vlastně jo. A tak jsem čmárala pěkně od středu toho papíru a každym tahem jsem se zbavovala smutku, stresu, bolesti duše a fyzický bolesti - tak to psali v tý knížce. A taky jsem do toho obrázku vpisovala slova, který mě taky měly zbavit toho všeho sajrajtu ve mně, aby ze mě byl lepší člověk. Byl toho celej papír, ti povim."

"A pomohlo to?", zeptal jsem se.

"Pomohlo, ale jen do chvíle, kdy jsem z kuchyně ucejtila smrad, jako když vaříš tejden nošený fusekle v odvaru z ovčích hoven.", popsala máma jejím způsobem dost pregnantně situaci, která následovala po jejím prvním ztvárnění álpany.

"To má ta kresba takovou magickou sílu?", nebál jsem se zeptat. "To ten vnitřní sajrajt odchází i s čichovym doprovodem?"

"Ale prd magickou. Já při tom malování úplně zapomněla, že mám na sporáku hrnec s bramborama k obědu a voni se mi ty kurvy úplně přiškvařily ke dnu."

"Takže?", smál jsem se do ranního červnovýho nebe u nás na vsi co to šlo.

"Takže, můj milej, jsem tu čmáranici hodila do kamen, vyhrnula jsem si rukávy a chvíli jsem ten hrnec drhla drátěnkou. Ale bylo to úplně k prdu. Budu muset koupit novej hrnec, nějaký svitky a nový pastelky, abych se zas z toho stavu nějak dostala..."

Jsou chvíle, kdy člověk zatouží po něčem novém. Až se do toho pustíte, mrkněte pro jistotu na sporák, esli náhodou pod hrncem s bramborama nehoří příliš velkej plamen. V případě spálenejch brambor Tibet nepomůže...