Tam kde končí vlk začíná náš tatínek

Z počátku můžou znít některá dětská prohlášení zašmodrchaně. To, že jim hned nerozumíme neznamená, že nemají důvod se objevit na světě.

"Tam, kde končí vlk začíná náš tatínek, a když se toho chytíš, tak letíš jako raketa a nemáš vůbec hlad.", řekl mi.

Zvednul jsem obočí abych neomdlel z přívalu informací a zároveň jsem potřeboval získat alespoň pět vteřin na to, abych se rozhodl, kde na první větu nahozeného dialog s malým klukem navážu.

"Nemáš hlad? To není možný. Při tak dlouhym letu přece musíš mít hlad. To je jako když letíš na dovolenou a v letadle ti daj misku s těstovinama a kuřetem.", pokračoval jsem v příběhu, který  ten kluk rozjel.

"To je jen jako, přece, Marku, né?", věta poskladádaná dětskou logikou je vratká jako věž postavená z kostek cukru. Sladce se viklá.

"Aha...", zahrál jsme překvapeného blbečka a dotáhnul prckovi pletenou čepici přes uši, "natáhni si tu helmu víc, dneska v kosmu pořádně fouká."

"Já to vim. Koupíš mi trdelník?", šli jsme zrovna kolem Husova sboru ve Vršovicích a kus zamotaného opečeného těsta provoněného cukrem a skořicí nebylo možný minout.

Zastavili jsme teda naší kosmickou raketu na cestě vesmírnejma Vršovicema a aniž bysme sundali skafanadry, poprosili jsme obsluhu mezinárodní sítě Trdelník, umístěnou v našem časoprostoru, o vydání jednoho exempláře přes pult orbitální stanice, ve které trdelníky pečou a současně distribuují.

Paní ve stanici vypadala jako z románu Karolíny Světlé. Byla celá světlá, až bílá. Asi nemocná. Nos měla nateklý a pořád popotahovala...

"Já to mám rád a máma to nedělá, víš?", šumlal už s plnou pusou malej kosmonaut a já stál nad ním a pozoroval jsem, jak do sebe parkuje jedno sousto za druhým.

"Dáš mi taky kousek?", zeptal jsem se, když jsem se začal obávat, že zase neochutnám to, co se stalo v posledních letech hitem českého vesmírného prostoru v oblasti stravování uličních astronautů.

"Až budeš mít opravdickej hlad, tak ti kousek dám. Zatim ho skovám tady v kapce, jo?" a jak slibil, tak bleskurychle udělal. 

Ulomil kus trdelníku ve velikosti sousta pro malé dítě a strčil ho do kapsy u modrého kabátku.

Pořád tedy netuším, jak tahle buchta chutná.

Kolem nás byla tma, jakou umí zařídit leden v podvečer jeho posledních dnů.

Na nedaleké mléčné dráze zacinkala tramvaj a rozjela se směrem k čecháči.

Kosmonaut dojedl trdelnik a já mu utřel koutky papírovým kapesníkem (stárneš, Marku: řekl jsem pološeptem smířeně sám sobě).

"Poletíme domu kolem Velkého vozu, nebo kolem Orionu?", zeptal jsem se a vydali jsme se směrem ke kohinorce...

"To je jedno, obě cesty jsou pěkný", řekl malej kosmonaut a dodal: "nejlepší je jít domů. To je eště lepší než trdelník."

A tak jsme se od tatínka vlka, rakety a trdelník dostali až k tomu, že nejlepší je jít domů.

Lepší konec si člověk nemůže přát.