Taky jsem vás fackovala

"...já už to nechci číst, ani poslouchat", řekla mi máma ráno do telefonu, když jsem jel do Žatce. "Často si to špatný vlastně děláme sami tim, že včas nefackujeme a zbytečně přemazlováváme - nebo jak to říct."

Přestože jsou prázdniny, bylo šedivo, zima a tak nějak těsno v těle.

Kolem silnice, po který jsem jel, kvetly v polích slunečnice a nebe bylo tak nízký, až jsem slyšel, jak mi při jízdě drhne o střechu auta.

"Pamatuju si, jaks nás fackovala. Pokaždý to mlasklo a někdy pořádně zabolelo.", přitakal jsem slovně.

"Někdy? Jenom někdy?", zeptala se vážně máma a já dojel na konec kolony, kterou zastavilo červený světlo na semaforu, protože v létě se díky opravám cest nejezdí, ale popojíždí.

Vypnul jsem motor a telefon měl pořád na uchu.

"Jo. Jenom někdy to bolelo tak, že si to pamatuju až do dneška.", pokračoval jsem v debatě o fackování usazenej v autě kousek od slunečnic.

"Vidíš. A já si pamatuju všechny facky, který jsem vám musela dát. Bolely mě pokaždý stejně hodně. Ale musela jsem. Stejně jako ostatní mámy tehdá."

"Tenkrát jste mohli," napil jsem se kafe z kelímku, který se pořádnýmu kafi podobalo asi jako tapír dostihovému hřebci, "protože na vás nikdo neposílal aktivistky z Klokánků, ani manažery Bílýho kruhu bezpečí."

"Počkej", přerušila mě máma, "je rozdíl zfackovat a mlátit jako žito."

"Jak to?", upil jsem zas trochu tý lůry hnědý a huba se mi při tom zkroutila jako zmáčknutej molitan.

"Facka je upozorněním, když jsou slova k ničemu. Ale mlácení, to je úplně v prdeli. Mlátit lidi tě nebolí, protože jsi s velkou pravděpodobností primitiv nebo zblblej magor. Jednou danou facku si ale setsakra pamatuješ!"

"A to mazlení?", kolona se pořád nehýbala a nebe si na střechu auta na férovku přímo lehlo.

"A to mazlení je taková prevence před tím, než jí chytíš.", řekla máma lehounce, jako když si vážka prdne.

"Takže mazlení neni jen takový to ňuchání?", zeptal jsem se a z malý petky upil pár loků vody, abych z huby vyhnal chuť Nekaffe.

"Tys na to nemoh přijít, protože nemáš vlastní děti. Ale mámy svoje děcka mazlej hlavně proto, aby jim do mysli zasely na celej život pocit, o kterej můžou přijít, když se budou chovat jako hazjlíci."

"To je mazaný!", projevil jsem 

"Mazaný, ale účinný. Jen je někdy nutný flinknout facáka i ve chvíli, kdy jde o prohřešek, kterej by šel řešit i domluvou. Preventivně. Některý rodiče málo mazlej, jiný málo fackujou. A ty málo mazlený pak fackujou ostatní hlava nehlava a ty málo fackovaný jsou až do smrti fracci.""

A pak se v dálce přede mnou rozsvítila zelená a já nastartoval a máma se zase rychle rozloučila a telefon ztichnul.

Jel jsem mezi polema slunečnic v létě, který je studený. V létě, který bylo dneska ráno až mrtvolně studený. A v malym autě se mnou seděl starší chlap, kterýho máma v dětství sem tam profackovala, ale nikdy nemlátila. A v hlavě měl bordel z toho všeho dění ve světě a jasnou, doslova hmatatelnou chuť se co nejdřív pomazlit, aby nevyved nějakou kravinu.