Tak to bych šel teda hned na potrat, ti řikám

Partička školáků na stanici autobusu. Tkaničky na jejich botách se chovají spíš jako rozšlapané žížaly, než jako parádní mašličky, ale o to vůbec nejde...

Bůh ví proč stanici autobusu u nás na vsi stráží sv. Jan Křtitel. Napadlo mě jediné - neztrácet hlavu, když vám brnkne spoj, a počkat v klidu na další.

Noční sníh nadělil Křitelově hlavě pěknou bílou čepici a něco sněhu zůstalo polehávat i na Křtitelových ramenou. Brrrr.

Čekal jsem na mojí třistadvacetdvojku spolu s partou vesnickejch sígrů, kterým ten den ve škole odzvonilo.

Bundy zapnutý ob knoflík, pletený čepice uložený na hlavách šejdrem jako barety francouzských štramand, tepláky vytahaný jako by v nich ponocoval mohutnej děda a šály vykukující plaše z batohů a brašen. Tkaničky nemá smysl zavazovat, když se za chvíli budou zase rozvazovat. Takže tak. Sígři od pohledu a to já mám moc rád.

"Kaki, hééééééj, Kaki", zamečel pištivě takovej malej tlouštík navlečenej do ostře žlutý bundy, "jaký sis dal to... přesvědčení ... do novýho roku?"

"Dlabale, debile, předsevzetí.", houkl na tlouštíka Dlabala (nomen omen!) hubeňour hlasem, který vypovídal buď o předčasné dospělosti, nebo o tom, že dlouhán párkrát ve škole propad... "... přesvědčenej jsem teď jedině o tom, že si fakt debil."

Jak jsem z burácivého smíchu kluků z party pochopil, Hubeňour je dirigent a právě zvedl taktovku před svým orchestrem.

"Sem se přeřek, no.", zalhal očividně Dlabala. Zalhal to tak blbě, že se u toho červenal jako klučičí trenky na tělák a čuměl při tom na špičky svejch mokrejch bot.

"Kecáš. Ale to už o tobě víme, Dlabala.", pustil z pusy na Dlabala hala bala Hubeňour. "Héj, Kaki, tak jak?", otočil se pak na toho nejmenšího, pořád v pozadí stojícího prcka.

Vypadal jako do bundičky neoblečená čivava vhozená do smečky stafordširských teriérů.

Vykulený oči pod ofinou zlatavejch vlasů prozrazovaly strach z dirigenta.

Ale přesto se Kaki postavil k dotazu jeho malým čelíčkem a z pusy vypustil prostou větu.

"Letos sbalim Kozákovou z béčka."

Nastalo ticho. Ticho takový, že vločky, tím jak padaly, dělaly na návsi hotovej randál.

"Kozákovou z béčka, jo?", chtěl se po chvíli ujistit Hubeňour.

"Né..., z déčka, ty demente.", ozval se namísto Kakiho Dlabala.

"No ty vole", kouknul na ofinu pod ním stojícím Kokim Hubeňour z celý svojí výšky, "jestli ty sbalíš Kozákovou z béčka, tak já si nabrnknu Dlabalu. Viď, kámo?", kouknul na Dlabalu a vzal ho kolem ramen.

"Proč mě?", zeptal se vystrašeně Dlabala.

"Protože na tobě nebude vidět, až ti udělám dítě, kámo.", zahuhlal zase hlasem jako z jeskyně Hubeňour.

Orchestr se opět rozburácel.

"Tak to bych šel teda hned na potrat, ti řikám.", reagoval úplně vážně Dlabala a já se musel otočit k nohám sochy sv. Jana Křtitele, aby si partička nevšimla, že se směju tomu, co slyším.

"A jaký předsevzetí sis dal ty?", podíval se Kaki na Hubeňoura, "... že už nebudeš blbej?"

Čivava si dovolila a vločky zase dělaly rambajs.

"Cože?", nahrbil se Hubeňour nad čivavu a výstražně zvedl pravou ruku se zaťatou pěstí.

Orchestr začal souhlasným pobrukováním v tichu ladit inštrumenty.

"Že si blbej. Řikala to i Kozáková.", práskl Kozákovou Kaki bez sebemenšího uzardění a malou ručkou ukázal směrem, kudy k nám přicházela vyštafírovaná holčička. Taková ta holčička, co klukům nedá spát, ani jíst, ani pít jak je krásná. Vzorně upravená, při chůzi po sněhu opatrná. Roztomilá. Člověk by až mohl mít pocit, že prdí fialky.

"Ty vole, Kozáková...", pronesl něžně Hubeňour ve chvíli, kdy se všechny ty klučičí hlavy otočily směrem k víle, která k nám přicházela.

Nesměle zvedané ruce klučíků a přerývané "ahoj", "čau, Kozáková", Klárko čus" zdravily přicházející krasavici vesmírnou.

A ta, jako správná ženská, která ví, jak si chlapy vychutnat i dětském věku, jen lehce zvolnila chůzi, vytasila na klučíky zoubky bílé jako ten sníh na hlavě sv. Jana Křtitele, lehounce se sklouzla směrem k bandě sígrů a slaďounce pronesla: "Ahoj, blbci" a šla dál...

---

Je mi jasný, že Kaki Kozákovou letos nesbalí a Hubeňour Dlabalovi dítě neudělá...