Tak tady máš tu prdelačku, Emile

Když máte shodou okolností narozeniny pár dní před Dušičkama a narodíte se přesně na Halloween, je jasný, že budete mít celej život tak trochu divný záliby...

Kromě všech těch vykutálenejch anomálií, který mi daly nějaký sudičky do vínku, zajdu v posledních letech před mejma narozeninama na nějakej hřbitov. Není to rituál, těch jsem dalek (tohle slovo miluju!), ale je tam líp než v obchodním centru Arkády nebo v čekárně u zubaře.

Letos jsem zabrousil ke kostelu na Vyšehradě. Bylo úterý, počasí nic moc, ale co byste chtěli? - mrtvoly přece nemůžou vylejzat z hrobů v letních hicech. Lehce by zapáchaly a otravovaly by je svou neustálou přítomností všechny nenažraný mouchy v regionu.

Hroby některých nedočkavých mrtvých už byly načančaný, voda ve vázách byla ještě čirá a chryzantémy v nich se předháněly v kráse i výrazu pokory současně.

Nezastavuju se u hrobů národních umělců, ani význačných architektů nebo městských papalášů. Mě bavěj hroby Bětušek, Aloisů, Gertrud nebo Jáchymů. Obyčejnejch lidí, kteří to už zabalili dávno a jejichž jména, na rozdíl od paměti jejich rodin, pomalu mizej z náhrobních kamenů.

Sednul jsem si na sokl hrobu nějaký Růženky z Nuslí. Pomník má mohutný, statný. S mrtvým holoubkem na jeho vršku. Nestála na něm žádná váza, nehořela žádná svíčka a neválel se po něm ani miniaturní věneček. Růženka byla mezi ostatními vyšňořenými hroby lehce opuštěná, tak sem si k ní přisednul, opřel se o desku s jejím jménem a potichu tak zůstal na místě, kde potichu budeme jednou každej z nás.

"...tak tady máš tu prdelačku, Emile.", uslyšel jsem najednou za svými zády, skrytej před tou, kdo je pronesl i před zvukem, který způsobilo něco položený na náhrodní kámen za mými zády.

Ani jsem nedutal. Byl jsem jako duch - konec konců - jak jinak v takovym místě a v takovou dobu...

"Kytku ti nenesu", pokračoval dál klidný monolog ženského hlasu, "tys mi jich taky moc nenosil a navíc jsou drahý jako pes a ten důchod, co po tobě zůstal je akorát tak na nájem.", doprovázela slova další zvuk, který se přidal ke zvuku položení něčeho na kámen. Nový zvuk byl zvukem, který vydává košťátko, když s ním rejdíte po schodech před tím, než je přetáhnete mokrým hadrem.

Pořád jsem zůstával skrytý, opřený o Růženku, s rukama sepjatýma mezi koleny a zavřenýma očima.

"Umřel Franta Zíma a Goťák měl infarkt, si představ." předávala nějaká paní Emilovi další informace a dlouze - v pravidelném melodii - si nahlas vzdychla. "... a prodala jsem chalupu, protože už nemám sílu tam jezdit a sekat trávu a hrabat listí.", pokračovala. "Peníze jsem dala Marii a Milanovi, oni je potřebujou víc než já. Já už všechno mám a svetry, co se mi válej ve skříni neutahám do konce života, ani kdybych v nich spala.", mluvila dál a Emil mlčel. Chlapi tak ukecaný jako ženský nejsou.

Mlčely i stromy a věže vyšehradskýho dómu. Mlčely i ostatní hroby a jména na nich se ani nehly. Sem tam kolem mě někdo přešel. Pár lidí se na mě usmálo a pár zamračilo, protože pieta velí na hrobech nesedět. Hodí se spíš u nich jen smutně postávat se skloněnou hlavou.

"... a brambory se letos povedly.", načal ženský hlas z jiného soudku, "jsou krásně žlutý a chutnaj. Bude z nich báječnej bramborovej salát.", dostal Emil informaci, která mu byla k prdu, ale kdo ví...

"A mám nový brejle a taky novou kyčel. Už jsem se pomalu nevyškrábala ani po schodech a když jsem si sedala na záchod, bolelo to jako čert. Udělali mi to v Motole a pár dní po operaci jsem už chodila."

Emil byl určitě rád a já ještě radši. Paní mě pořád neviděla a já dostával jednu informaci za druhou. Dostávaly se mi do uší příběhy, který by ke mně nepřišly, kdybych si nepřičap na náhrobní kámen Růženky a neopřel se zády o její jméno.

Dušičky byly za dveřma, hroby se fintily a Emila zřejmě navštívila jeho vdova.

"No tak já půjdu,", ozvalo se najednou, "polívka už vystydla, ty ses v tom zase ani nepodloubal a já musím bejt za chvíli na Letný, protože jdeme s Lojzkou na dortík k Eckhartovi."

Pomalu jsem odlepil záda z Růženčina náhrobku a postavil se zpátky na nohy. Trochu se mi zamotala hlava. Není divu. Za pár dní mi bude 52 a to už jako sokol z dlouhýho sezení na náhrobním kameni bez následků nevstanete.

...cestičkou mezi postelema mrtvejch odcházela stará paní. Šla rovně, bez kulhání, s radostnou hlavou a v ruce držela bandasku.