Tak si to poplivej...

"...babi, vůbec, ale vůbec neni zima!", kříčel jsem tenkrát ráno oblečenej do bílýho tílka a trenek ušitejch z utěrky, protože babička byla hodně šetřivá.

Ležim v posteli, je osm hodin, okno v ložnici si na mě po ránu otevřelo hubu, od kotníku po holou hlavu jsem pod peřinou a chodidla hlásej "chladna z rána, chladna z rána". A já se vidím tenkrát, skoro jako před sto lety, na mezi před chalupou, jak obloukem vypouštím v noci napuštěný močový bazének, snažím se počůrat křídla kolem letícímu běláskovi a křičím: "...babi, vůbec není zima!"

A na plotě za mnou se různě povalujou ručníky a mezi plaňkama zasunutý klučičí trička a vítr fouká od Tisý směrem do Petrovic a pak za obzor do NDR a mě napadá, že proto je u Baltu taková zima, protože tam fouká všechen vítr z celýho mýho tehdejšího světa.

A okna do chalupy maj už taky huby dokořán a jsou proti zavření průvanem posichrovaný takovejma těma drátěnejma udělátkama s háčkem do očka.

A kočka Můra, černá jako gramofonová deska, se vyvaluje na parapetu a jazýčkem růžovým jako žvejkačka Pedro v pravidelném rytmu olizuje chloupky na předních tlapkách a má přitom zavřený oči, jako když já v horku lížu prázdninovýho nanuka.

Pořád ještě čurám, v prstech držím bimbáska a maluju do vzduchu různý obrazce žlutou barvou a ob chalupu ze zahrady na mě volá paní Chudobová, abych jí v konzumu, až pojedu pro mlíko, koupil Vlastu. Tak zakřičim že "jooooo", a jak vykřiknu, lehce si přičurám prsty a pidnika strčim do těch trenýrek ušitejch ze zástěry (nebo dvou, to už nevím) a pak se předkloním a počuranou dlaní projedu ještě rosou pozdravenej trávník, abych ji umyl.

A než vběhnu do předsíně, všimnu si dvou konipásků, co pobíhaj jako provazolezci po hřebenáčích na střeše a zvedaj přitom nahoru a dolu vocásky a čimčaj si u ho pěkne hala bala.

A pak z kuchyně slyším hlášení o stavu vodních toků k dnešnímu dni a hrkání popelníku v kuchyňském sporáku, kterej babička rozfajrovala hned po ránu, aby na jeho plotně mohla uvařit cikorku a do trouby strčit pár housek ze včerejška na rozpečení k snídani.

A babička Lída stojí u starýho mycáku, kterej se "vytáčel" kolem osy a ve kterym byly dva vajdlingy, ruce má ponořený ve vodě, na sobě má zástěru a pod ní už jen podprsenku a kalhotky a kolem hlavy, aby jí vlasy nepadaly do čela, čelenku ušitou ze starýho froté ručníku.

A moje bosý nohy capou po linu a mlaskaj jako vzrušený velbloudi a na stole v hrnku s namalovanou žirafou je nalitá culifinda a babička od mycáku říká: "Housku máš v troubě."

Otevřu teda troubě dvířka, teplo z ní mě na chvíli odpálí na Saharu, hubenou dětskou rukou odvážně vytáhnu rozpečenou houstičku a začnu se po kuchyni rozhlížet po másle a marmeládě. Máslo na rozpečený houstičce totiž krásně taje a voní jako zázrak a zaneřádí prsty, který se pak můžou olizovat a ještě do oběda máselně voněj.

"Kde je máslo?", zeptám se do melodie písničky Hanky Zagorový, která v rádiu vystřídala pána, co měl znalosti o stavu vody na českých tocích.

"Máslo neni.", řekne klidně babička a do vajdlingu bez vody odloží další omytý hluboký talíř od večerní polívky.

"Ale to je suchý, neklouže to do krku.", řeknu zase já a stojím jako umučenej uprostřed kuchyně a přeju si, aby máslo přiletělo ze spíže jako vlaštovka přiletí ke svýmu hnízdu v kůlně pod střechou.

"Je to suchý?", podívá se na mě babička takovym tim pohledem, kterej jsem nikdy nezapomněl, otře si hřbetem dlaně upocený čelo, protože froté čelenka moc nefunguje a řekne: "...tak si to poplivej."

A dneska je zase ráno po svaté Anně a mám na sobě trenky (ale už ne ušitý z utěrky) a čurám do vypucovaný bíle glazurovaný mísy na záchodě a z kuchyně cejtim housku, která se rozpejká v elektrický troubě...

Stejská se mi.