... tak mi to tvoje dědictví vytáh přímo z huby

Dlouho jsem Zorině neřek o trablích se zubem a nanukem. Jednak jsem nechtěl poslouchat litanie o tom, jak špatně si čistím zuby a naslouchat opravněnému: "já ti řikam furt, že k zubaři a na gyndu se musí."

 A pak jsem jí taky chtěl ochránit od starostí, protože kolem matek nemají od určitého věku žádné starostí ani polétavat.

A když už jsem se konečně rozhoupal povyprávět o drátech v hubě a slepenejch jedičkách nahoře, co myslíte...?

"Hochu", začala hlubokým nadechnutím, když na jejím mobilu zmáčkla tlačítko s nápisem "přijmout".

"Hochu, až já ti to všechno povim...", spustila tajemně.

Vykopala na zahradě Babylónskou věž? Vymřelo na spalničky půl obce? Rozlomila při válení těsta váleček na půl? Přihlásila se do Výměny manželek?

Sypaly se ze mě jedna nahlas nevyřčená otázka za druhou.

Zbytečně.

"Já ti měla šajz se zubama."

Ááááá... budu druhej - napadlo mě hned a nechal jsem volné pole bolozubé Zorině.

"Chytlo mě ti to tak před měsíce. Nejdřív, znáš mě, svině na bolest, jsem dělala, že se nic neděje. Smála sem se, jedla normálně, horký, studený, jak to přišlo, tak to bylo. Nebudu přece votravovat doktora, když mě trochu zabolej zuby, ne?"

"No to je jasný!", vzpomněl jsem si na sebe a moje zubní radovánky...

"Jenže pak to bolelo víc, hochu a ... co Stella? Dohárala už?"

"Jo jo, dohárala. Ale vraťme se zase do tvý pusy bolavý, Zorinko."

"No tak sem se po poslední noci nevyspalá postavila ráno k zrcadlu a v hubě měla jitrnici."

"K snídani?", zarazilo mě.

"Ne, vole, místo jazyku jsem měla velkou jitrnici. Šedou jako myší kožíšek. Voteklou, poctivou jitrnici ti povídám..."

Můj horní ret při smíchu brnkal o drátek natažený mezi mojí horní jedničkou a trojkou.

"Jako že zánět?", vypadlo ze mě, když jsem se dosmál.

Nóóóó.", zapištěla radostí máma. "A vypadal jak jitrnice. Tak sem se omyla, oblíkla, vzala kabelku a do ložnice sem zahuhlala, že jedu k zubaři.", představoval jsem si ten proces krok po kroku s tou jitrnicí v mámině puse.  "V tu chvíli sem vůbec netušila, že ten den budu řešit i dědictví...", dodala.

"Dědictví?", přestal jsem se smát.

Mluvím už s duchem? Netuším, že máma umřela? Kristepane, co se to děje???

"No. Dědictví, hochu.", smlsla si Zorina s dramaticky vyslovenými slovy. Pouhými třemi slovy!!! "No. Dědictví, hochu."

"Hele", pokračovala, "víš, že já sem na hubu pedant. Že se starám. A přesto se mi nějak zasvinil dolní přední zub, vlastně ta zlatá korunka v něm a od toho to všechno bylo."

"Ty máš zlatou korunku?", překvapilo mě. Nikdy jsem s mámou o zubech do podobnejch detailů nemluvil.

"Zlatou?", nedala se Zorina s jistou dávkou ironie v otázce.

"Já jí mám hodně zlatou! Tenkrát, když sem to potřebovala, tak jsme měli doma nějaký to zlato a tak jsem to použila. Všechno.", odhalila matka možné gangsterské geny v naší rodině - "měli jsme doma nějaký to zlato..."

Nebyl jsem schopen otázky.

"No a pod tou korunkou mi to celý zadělalo, takže jsme se domluvili že ji vyndá. A von jí teda vyndal. A čuměl." jela mutr dál ve vyprávění.

"...a řiká  - teda vy jste tam toho měla. A položí tu korunku na skleněnej stolek a to sklo pod tíhou korunky málem praskne a udělaj se tam takový ty pavouci a pak to můžeš rovnou vyhodit. Teda... pokud to nenazveš uměnim. To by sis pak moh ten rozbitej stolek i nechat."

Malá pauza.

"No a dál s tou korunkou?", vzmohl jsem se konečně.

"No...", překvapeně pronesla Zorina, "von mi vlastně z huby vytáh to moje dědictví pro tebe, protože já už mám nový zuby a to zlato sem k tomu už nepotřebovala. Takže si to necháš natavit, nebo co se s tim dělá a až to budeš jednou třeba potřebovat na umělý zuby, tak to použiješ. Jednou..."

"Jednou!", vykřikl jsem do telefonu a začal jsem se nekontrolovaně smát. 

Naštěstí nebyl nikdo kolem, jen Stella si uprostřed louky užívala válením po louce jara.

"Co se řehtáš, ty mezuláne?", slyšel jsem uprostřed mého smíchu volání z matčina mobilu.

"Hele, Zorino..., já teď musím končit. Jedeme do Jablonce do muzea skla. Na vejlet. Ale v pondělí zavolám. Pusu. Ahoj."

Došlo mi, že "moje zuby" si nechám na jindy.

"Tak ahoj. Ty seš teď dost bohatá nevěsta, víš to? Pusu."

---

Když se člověk dostává do let, kdy začíná s matkou mluvit o dědictví, nemusí jít za každou cenu o plaché a smutné dialogy.