Kdepak na "schovku"! "Vybika" taky nějak léty zeslábla. "Skákat panáka" je trapný. I hru na "četníky a zloděje" už děti na hřišti před našimi okny taky notně povýšily...
Tóny trubky Wyntona Marsalise laskaly celej náš obejvák. Povalovaly se v rozích místnosti, plazily se rozvláčně se pod kobercem, pohupovaly se ve větvičkách už oschlých "barborek" a podle spokojeného mručení se zřejmě dostaly i do hluchých uší v pelechu klimbající Stelly.
Mám před sebou další volný klidný den.
Kávovar zachrčel a první černé kapky odkapávají z hubičky do dna bílého hrnku. K tónům trubky se přidává vůně Kostariky. Z plastového vemínka naleju krapet mlíka do šlehače a v cukuletu se v něm mlíko mění na lehounkou pěnu. Její konzistence báječně ladí s právě se po bytě valící melodií písně "Ballad of the sad young men".
Stoupnu si k oknu, kafe mi voní do nosu, koukám ven a mám pocit, že jsem ze Středokluk odlít rovnou do New Orleans. Částečně zamlžený okna této náladě zlehka přihrávají...
Další volný klidný den. Pak okno otevřu...
---
Kolem trampolíny na dětském hřišti poskakují modré, žluté a fialové bundy. Kulichy na některých hlavách se pohupují, jako by byly z rosolu.
Sólo na trampolíně má pěknej tlouštík. Jeho váha nezaváhá a díky ní dosahuje tlouštík při skákání na trampolíně výšek nečekaných...
"Nemůžeš skákat, když si mrtvola.", piští žlutá bunda na tlouštíka. "Nemůže, že ne?" vypiští ještě dotaz směrovaný k dalším bundám a kulichům.
"Já" ... hop ... "jsem" ... hop ... "zombie" ... hop... "ty huso.", v pravidelných intervalech mezi skoky vysvětluje tlouštík žlutý bundě jak na tom aktuálně je.
"Tak ho znova zabijte!" piští žlutka, "kde sou vrahy?"
Tlouštík skáče stále výš a možná se za chvíli dostane až do výšek, kam vystřelilo sólo Wyntonovy trubky.
"Zuzko?", piští pořád žlutá bunda a otáčí se k bundě fialový, "ty si vrah?"
"Nejsem", odpoví fialová bunda, "já sem taky mrtvola. Jako ty."
"No to teda neni pravda.", šprajcne se žlutá bunda. "Mrtvola si byla včera. Dneska si vrah.", dupne rázně žlutou holínkou do směsi kamínků pod nohama. Muselo je to fakt fest bolet.
Tlouštíkova hlava se při výskoku už téměř dotýká drátů elektrického vedení.
Fialová bunda se otočí pryč od pohledu bundy žluté a nahlas pronese: "Ale já chci bejt zase mrtvola."
Wynton nalízne rty, obkrouží jimi mosazný náhubek své trumpety a spustí "I got lost in her arms"...
"A proč mrtvola? Proč ne vrahyně?", nesmlouvavá žlutá bunda dupe dál po nebohých kamíncích.
"Protože mrtvola nemusí běhat. Může jen tak ležet.", uzemní odpovědí fialová žlutou.
"No tak si lehni.", poručí žlutá. "Nebo tě mám zase zabít?", vyhrožuje fialové mrtvole.
Tlouštík šlápl při dopadu vedle...
Jedna nožka dopadla na kraj trampolíny, druhá na kamínky kolem ní.
Mohutné tělo se vychýlilo, nabralo neočekávaný směr, vylítlo do vzduchu neohrabaně jako pytel mlatu a při dopadu mezi drobné kamínky smetlo k zemi jak žlutou, tak fialovou...
Pokl jsem u otevřeného okna další doušek kafe a čekal.
Fialová byla na nohou nejdřív a oprašovala si stehýnka a zadeček zadělaný tou nečekanou srážkou s objektem, který přilétl z trampolíny až k ní.
Tlouštík ležel na zemi a smál se tak, že se kamínky podél jeho pusy rovnaly do řádků.
Žlutá seděla vedle něj a pištěla do jeho zad "Si nás málem zabil!"
"Nó, viď", podivila se schválně exaltovaně fialová ," a přitom je to mrtvola..."
Dopíjím kafe, zavírám okno.
---
... a zase jsem zpátky v New Orleans, sedím v poloopuštěným baru, je půl pátý odpoledne, nad hlavou se mi točí vrtule, která se marně snaží rozhánět vzduch těžký jako srpnový lán zlatého obilí a Wynton k tomu spustí "Spring will be a little late this year"...
