"... hele, a ty víš, že existuje nějaká teroristická organizace, která se jmenuje "bokom hárám"? To je jen pro teroristky?". Některý dny začínají opravdu dost divoce...
Nevim, jak u vás, ale tady bylo ráno setsakra hnusno. Po silnici tekly potoky vody, v nebi někdo ždímal festovně nacucanej hadr na vytírání a šedo všade kolem bylo neproplivnutelný. Prostě únorovej švajneraj se všim všudy.
Stella, která k tomu všemu ještě začala hárat, se loudala těsně dva kroky za mnou, aby v tý mlze neztratila směr.
Naštěstí zavolala Zorina a vyjela na mě s otázkou stran Boko Haram. Jen tu otázku položila po svym...
"Hele, tys mě, mami, zachránila.", odpověděl jsem radostně, "ještě pár vteřin a skočil jsem do potoka, že se utopim, jak je tu hnusně."
"No ty vole, a co bys chtěl v únoru? Slunečnice?", zbrzdila moje sebevražedný plány mutr. "Slyšel jsi teda někdy o těch bokom hárám?", ptala se úplně vážně.
"To se tak nejmenuje, Zorinko, ale máš recht, teroristi to sou."
"A vodkud? Já to teda nečetla, mně to řikala Zdenka, že prej to sou africký teroristi. Ale že si daj takovej blbej název, co? Hárám bokom..."
"Boko Haram", opravil jsem matku.
"No dyť to řikam. Proč to po mně opakuješ, když už jsem to řekla?"
Psí známka na obojku Stelly cinkala o další známku s informací, že je Stella očkovaná. Psa jsem neviděl, jen slyšel. Mlha neustupovala.
"To neni o hárání, to je o střílení, Zorinko. Takže ne "bokom hárám", ale Boko Haram.", dal jsem si záležet na každym písmenu, které jsem vypouštěl z pusy.
"Teda tak blbej název teroristický organizace jsem nikdy neslyšela.Rudý brigády - to byl panečku název. Nebo IRA - to zní taky strašně zle. Ale boko hárám je stejně blbý, jako Alkajda - a tu sem se naučila díky kulajdě.", mudrovala matka o nevhodných názvech pro teroristické organizace.
"Kulajdě?", vyprsknul jsem smíchy.
"No, kulajdě. Sem si tenkrát řekla kulajda, alkulajda, alkajda a bylo to. Jinak bych si to nezapamatovala. Naštěstí to hárám se dá taky lehce naučit."
"Ty mě šokuješ, mami. Zajímaj tě teroristický organizace?"
Známky na Stellině obojku pořád cinkaly kolem, takže jsem věděl, že se Stella nepáří s nějakym čoklem na břehu potoka a mohl jsem tak pokračovat v debatě s mámou na opravdu netradiční téma.
"Ale nezajímaj. Jen se divim, jak lidi dávaj blbý jména tomu, co dělaj. Talián třeba."
"Proč se pleteš buřty?", lapal jsem po logice.
Chvilka ticha plná opovržení z mé nedostatečné vzdělanosti.
"Afgánistán talián, ty hlupáku. Radikální hnutí! Talián - Talibán. Zase pomůcka. Chápeš? A co budeš dneska dělat?", přeskočila matka, jak je pořád jejím zvykem, z tématu do tématu.
"Mám volno.", odpověděl jsem jako slušně vychovanej synek.
"No vidíš, tak se dovzdělej, ať mám k dialogům fundovanýho parťáka.", rejpla do mě mutr. "Co čuba?", hodila mi do mobilu další otázku.
"Hárá.", odpověděl jsem jednoslovně a upravil na hlavě kapucu kabátu, aby mi voda nestejkala přes čelo do ksichtu.
"Bokom, doufám...", zasmála se Zorina do telefonu a pak řekla čau a bylo ticho.
Kolem jen hustá mlha, někym z nebe festovně ždímanej hadr na vytírání a bokem ode mě jedna chlupatá teroristka...
Některý dny začínají dost divoce.
