Švihadlo

Někdy je třeba odložit plný nákupní tašky a nestydět se z kandelábru odmotat švihadlo, který tam visí jako nudle u nosu.

"Hochu, měla jsem sice plný ruce, ale znáš mě, jaká jsem schánčlivá. Když už tam to švihadlo viselo druhej den, napadlo mě, že jde o sirotka a tak jsem ho vzala domu. Kor, když doma nemáme lustry."

Informaci o odloženym švihadlu jsem dostal mezi dalšíma novinkama o životě mojí matky.

"Jak souvisí švihadlo s lustrama, prosim tě?", pátral jsem po důvodu sdělení, že doma máma nemá lustr a proto si mohla švihadlu nabídnout azyl.

"Kdys naposled skákal doma přes švihadlo?", zeptala se mě.

"Zorino, na to si fakt nepamatuju. Ani doma, ani venku. To je tak dávno, že v tý době uhlí ještě nestačilo ani zčernat."

"Já si naposled zaskákala včera. Právě díky tomu nalezenci."

"A udělala jsi i vajíčko?", vzpomněl jsem si na jeden ze skoků skákací švihadlový školky, kdy hospající v momentu výskoku před sebou skříží ruce, ve kterých drží kus provazu a proskočí jeho vzniklým okem - vajíčkem.

"Chlapče, i vajíčko bylo. Sice jen jedno, ale bylo.", řekla máma hrdě.

"A skákačka na jedný noze taky?"

"Celá školka byla, ty mezuláne. Mám už sice lehce odslouženo, ale tělíčko funguje a mozek ví, co má dělat. Jen...", začala se Zorina smát...

"Jen co?"

"Jen už nejsem až tak pružná. Takže desetkrát snožmo ano, ale plíce dostaly na frak. Musela jsem si odpočinout a přemejšlet, jak se vlastně skáče dál."

"No a?", byl jsem netrpělivej.

"No a jako na kole. To se nezapomíná. Jen do toho vletíš, už ti naskakujou další skoky.", sdělovala mi radostně.

"Takže snožmo a pak napřeskáčku a pak taky pozadu, že jo?", začaly i mně nabíhat vzpomínky na dobu, kdy nám nad hlavama svištěly na dvorku provazy jako mouchy cece. Na chvíle, kdy holky v týhle disciplíně jasně vedly a my, kluci, jsme jim sem tam zezadu museli přišlápnout švihadlo ve chvíli, kdy se pikosekundu válelo po zemi. Trošku podvod, ale jinak by ty holky vyhrávaly školku imrvére.

"No...taky po zadu...", pronesla Zorina s příslibem něčeho neobvyklýho.

"Něco se stalo?", nenechal jsem přislib jen tak ležet ladem.

"Nejdřív mě to vzalo přes ksicht, pak mi to srazilo brejle a já přestala vidět a jen jsem slyšela, jak brejle letěj za mě do kuchyně a do něčeho narazily. Vzaly s sebou hrnek, co stál na lince a ten se rozflákal o podlahu. Takže jsem musela zametat. Aspoň sem si oddychla..."

"A brejle?", předstíral jsem strach o matčiny druhý oči.

"Brejle vydržely, tak jsem si je pak zas nasadila a při skákání pozadu jsem už chytře sklonila hlavu, aby mi neodlítly podruhý."

"A doskákala jsi to?"

"Doskákala. Paty mě bolely jako svině a břicho jsem měla rozklepaný jako sulc, když ho postavíš na stůl. Vlasy jsem měla úplně mokrý a do Nivei asi napíšu, že je ten jejich dezodorant proti pocení při skákání přes švihadlo k úplnýmu prdu."

"A to vajíčko? Na kolik pokusů?", rejpnul jsem si.

"Vajíčko až na třetí pokus. Ale byla jsem doma sama, takže mě nikdo neviděl a mohla jsem teda trochu podvávět.", přiznala Zorina.

"I nohama do kříže bylo?", vzpomněl jsem si na další skok švihadlový školky.

"I nohama do kříže, ale to sem už skoro flusala krev.", hlesla máma při vzpomínce na skoky s nohama přes sebe.

"Tak to jsem na tebe hrdej, mámo. Jednak proto, žes do toho šla, druhak proto, že sis vzpomněla na všechny ty skákací disciplíny a pak hlavně proto, žes to celý dala."

Zorinka chvíli mlčela.

"A ještě jsem vymalovala strop!", dodala.

"Strop?", zarazilo mě.

"Ne celej. Jen ty fleky na něm. Sem si nevšimla, že je to švihadlo zaneřáděný tim povalovánim na tom venkovnim sajrajtu a jak jsem švihala a byla v ajfru, tak jsem si nevšimla, že maže strop nad mojí hlavou. Takový šedý až černý šrámy se tam vymalovaly."

"Takže strop jako od Jacksona Pollocka.", vzdychnul jsem romanticky.

Romantismu udělala vzápětí máma rychlej konec. "Spíš to vypadalo, jako by u nás startovala nějaká rely a hlína od kol se rozprskla po stropě. Ten "polok" je závodník v autě?"

"Ne, to je malíř. Teda byl. Už umřel. Zabil se v autě.", instruoval jsem Zorinu o J. Pollockovi. "A jeho obrazy, takový vlastně přes sebe načmáraný čáry, se teď prodávaj na aukcích za miliony dolarů."

"No, vidíš, a já to přemázla houbičkou namočenou ve vápně s vodou. Takže strop dědit nebudeš. Ale...", dodala s příměsí příslibu, "hodila jsem švihadlo do pračky a dostaneš ho k vánocum. A až přijedeš, ukážeš mi vajíčko jedním tahem."

Dokud mámy skáčou přes švihadlo a jsou štont vymalovat strop - je všechno v naprostym pořádku.