Štramandy

Oči a uši máte od toho, aby nám dělaly radost. Na našich srdích je, abychom my dělaly radost jim. Docela obyčejnou radost.

Zase to moje čekání na autobusu a stále v duchu vyslovované: "...ať se něco stane."

Mrzne. Mrzne tak, že se slova už v zárodku pokryjí ledovou krustičkou a přání cinkají vlastní prokřehlostí.

Mrzne a nehtům na prstech narůstají "cencúl´e" - já tohle slovo fakt miluju. Je totiž přesnější, než hrubé české "rampouch". "Cencúl´" je pro mě takovej špičatej sviňák.

Mrzne a nebe je modrý do léta. Ta barva nás ale jenom balamutí...

Mrzne, a tak štramandy vytáhnou z šatníků pravé těžké kožichy, lehké šupy z králíčků (co dále pečení posloužili jako příloha ke špenátu a bramborovým knedlíkům). Ze skříní vyskočí i lehce koketní umělotinky, které o pravých chlupech každonočně sní, ale ty jejich chlupy mohou citově založeného jedince ranit svojí očividnou "štětkovitostí".

A tak se na ulicích, v obchodních centrech, ve vagónech metra a na stanicích busů a tramvají potkávají zvířátka s plastem a někdy spolu laděj, i když jasně vždycky vyhraje nějakej ten hranostaj. Echtovní, myšleno.

Ke kožíškům se velice hodí různé límce podobných charakterů a vlastností bio a nebio chloupků.

A když má ženská opravdu drive a odvahu, nasadí tomu všemu korunu s na hlavu uloženou stočenou polární liškou, případně ondatrou schoulenou do klubíčka s povoleným bříškem lehce polechtávající horní část lalůčku nosičky čepičky.

(Co si asi liška s ondatrou říkají při náhodném setkání někde v davu?)

Mrzne. Proboha! Všude tolik řečí o globálním oteplování a konečně přišly dny, kdy je možné vyvenčit i jiné domácí mazlíčky, než jen pejsky a kočičky...

A tak to začalo.

Paní Ondatra si na čekačce na autobus povídala s paní Králíčkovou.

Mrzlo. A tak spolu paní Ondatra a paní Králíčková venčily. Každá to svoje. A byly při tom naš...ňo...ře...nééé až krása pohledět. Bylo jasné, že nejedou do Lidlu pro zlevněnou kačenku. Zřejmé bylo, že se chystají na událost!

Kabelky se leskly jako cencúl´y,černé  kožené rukavičky oběma dámam na dlaně sedly stejně dokonale, jako overal na Catt Woman, který kryl pohádkově rajcovní tělo Halle Berry.

Obě kožíšky pod kolena, botky adekvátní věku a výskytu ledových zmrazků, křupajících pod nohama. 

Naondulovaná paní Králíčková posadila na hlavu černý baret jakože "breitschwanz", ale zahrál svoji roli hrdinně a celkem dobře.

Paní Ondatrová zase dopřála svému kožíšku hučku z králíčka. Hlodavec k hlodavci. Lehce spolu neladili, ale to se stane. Králiček byl po roce zase vyvenčen a o to šlo hlavně.

Obě paní spolu štěbětily a podupávaly nožkama, protože...mrzlo.

Mrzlo a mě hřálo. 

Bylo to jako z nějakýho starýho italskýho filmu. V pozadí, s modrým nebem v pozadí ještě za nimi, dvě ženské načančané štramandy v očekávání něčeho výjimečného. Gestikulace, podupávání, opar od rtů, lesklé kožichy a na hlavách unízděny další. Neoralismus dneska tady v jedný vesnici za Prahou.

Myslel jsem si, že je to celé, ale jenom myslet znamená zapomenou na srdce a naše přání.

Z letní modré balamutící barvy nebe nad námi začalo něco hodně lesklého cupitat naším směrem.

"Hóóóólky,", prořízl tu modrou jako cencúl´ pištivý ženský hlas. "Já už běžííííííííííím."

A to velké lesklé pištivé cupitalo po chodníku na kramflecích tenkých jako některé naděje a mně bylo blbý si na nos posadit brejle, abych líp viděl.

Když to k nám všechno doběhlo, chlupy norkového paleta se ještě pár vteřin uklidňovaly a vlnily se jeden přes druhý. Paní Norková byla opravdu nádherná ženská kulička zabalená do pravého norka a jak jsem periferně zahlédl, na pravém prsu odvážně doplněného o výraznou brož. Detaily jsem neviděl, ale tu brož přehlédnout nešlo.

"Já se tak těsím, holkýýýýýýýý.", zapištěla na přivítanou a vrhla se jak na paní Králičkovou, tak následně i na ondatru. Pardon, paní Ondatrovou.

"Bohunko,", zabručel hlas paní Ondatrové, "čim sis to pokecala kožich?", dořekla a ukázala směrem k broži.

Bohunka neztratila glanc, ledabyle jako rukou hladila norečka a brož postupně odpadávala.

"Já sem včera udělala, holky, šumkafleci. No ... a před odchodem sem si eště hodila lžíci do kušny. No bóže!"

A kolínka obalené ve vejci a s nimi opečené kousky uzeného, nebo nějakého měkkého salámu, padaly do toho mrazu a nechápaly, jak se mohli narodit v peci a končit jako cencúl´y...

Film pokračoval a jel by dál, to sem si jistej, kdyby nepřijel ten zpropadenej autobus, na kterej jsme já i štramandy čekali.

U dveří jsem jim dal přednost a těsně přede mnou nastupovala paní Norková.

Risknul jsem to.

"Kam jedete, že jste tak vyparáděný", šel jsem rovnou na věc.

Paní Norková se na schůdkách otočila a já si na spodním lemu kožíšku všiml posledního kolínka, které se jemných chloupků norka drželo posledními silami. Už tak lehce povlávalo v luftu. Ale furt se drželo.

"Kam jedeme? Na svatbu jedeme, pane.", zapištěla na mě Norková.

"Dcery?", chtěl jsem polichotit a zároveň si sichrovat odpověď.

"Né. Naší spolužačky." zapištěla opět, prudce se otočila, řekla "Veleslavín" a jak se ten lem na kožíšku mrskal, kolínko zrozené v pekáči spadlo na zmrzlý asfalt.

---

Pak jsem taky řek "Veleslavín" a napadlo mě, jak krásný pojmenování může mít konečná stanice a taky jsem si uvědomil, že to "ať se něco stane" fakt funguje.

Zkuste to.