Stát jsme my!

"... a víš, co je dobrý? Že většina těch lačnejch bonzáků kolem mě netuší, co je mobilní aplikace.", tolik do úvodu účtenkové loterie od Zoriny.

"Jo jo, taky jsem se včera díval na zprávy. A taky sem si řikal, jak vlastně stát tak nějak nepokrytě hezky přihnojuje růst bonzáctví v Česku. Milion a velká kára, to potáhne. Fungovat to bude hned k prvnímu slosování. Čapnout melouna za dva koupený rohlíky - to je přece terno! Kdybysme žili třeba ve Švýcarsku, pak bych to možná i pochopil. Ale Alpy kolem sebe pořád nevidim, Zorino."

"Ve Švýcarsku? Že tě huba nebolí! V Rusku, tam jo, ale ve Švýcarsku?", čílila se Zorina nad tím, jak jsem nedostatečný v přemýšlení. "V Rusku a teď i u nás, bohužel.", dodala.

"V Rusku maj tenhle bonznástroj taky?", zeptal jsem se, protože jsem nevěděl.

"Hele, ty pitomče, nejde o fungující zákon o loterii, jde o princip. Vyšší princip! Pamatuješ ten film, ne?", jela dál máma v osvětlování jejího názoru na účtenkovou loterii.

"Vyšší princip?", ptal jsem se dál, protože jsem zatím jen tušil.

"No bodejť - vyšší princip. Ale počítat s jakýmkoliv vyšším principem v současnym Česku je fakt sájenfikšn. Víš, kolik museli majitelé všech těch kvelbů a hospod zaplatit za ty mašiny a za ty papíry, který z nich lezou a lidi si je neberou? Majlant, hochu, majlant.", Zorina už byla pěkně načuřená.

"A co z toho ty krámský maj?", pokračovala,  "no, co? Prodávaj stejně jako před tím été a když nebudu chtít, tak mi ten útržek z kasy stejně nevnutěj. Jen si s nim zasviněj odpadkovej koš a vyplácaj barvu z těch jejich tiskárniček a budou muset dokoupit další. Na to asi dotaci nedostanou, co?", ironie Zoriny bobtnala jako potravinářská želatina zalitá vodou.

"No, to nedostanou a stát bude stát roční provoz týhle bonzparády dvanáct milionu, to jsi zaznamenala?"

"Dvanáct? Kde na to vezmem? Dvanáct milionů... Za to by možná byly i dvě nový školy, ne?"

"No přece z daní, ty moje hloupá, z daní."

Zorina chvíli mlčela.

"No ... a to je ten vyšší princip, o kterym sem mluvila. Kdyby stát místo aut a milionu za malej nákup tyhle vybraný prachy dal obchodníkům, třeba aby si bez extra výdajů mohli nakoupit ty barvičky do tiskáren, pak ani neceknu. Ale přikrmovat lidskou chamtivost je prostě chucpe. Krámskej nedělá nic jinýho, než to, co dělal celou dobu a dře s každou prodanou houskou a pak mu nějaká Andula holaj solaj řekne, že díky němu vyhrála milion?"

"Řekne. A řekne s chutí. A roztroubí to ještě všude kolem. A tohle náš stát právě očekává.", potvrdil jsem máminu domněnku, protože mám za to, že k ničemu dobrýmu tahle maškaráda s účtama v Česku stejně nepovede.

"A kdo vlastně bude kontrolovat správnost toho losování? Taky stát?", zeptala se máma.

"No jasně. Neznáš heslo "stát jsme my"?"

"A táááák...stát jsme my. No potěš koště. Stát bonzáků. Já jdu radši v předstihu sekat polena na zimu.", zlehčila matka náš dialog.  "Jen se začínám bát,  abych třeba nemusela příště někam hlásit, kolik jsem si toho dřeva za vlastní peníze koupila."