Soutěž o "nejvíc udělanejch klínů za hodinu"

Název dnešního blogu není, bohužel, mým autorským. Půjčil jsem si ho od pána, před kterým ženy roztahují dobrovolně stehna, aby jim pomocí sádry udělal odlitek pipky. To je, co?

Nic proti sochám s ženskými tvary.

Nic proti torzům, která zdobila Pantheon a dnes jsou chloubou muzeí na celém světě.

Nic proti zadkům z mramoru nebo žuly.

Jenže ... pipka?

Hned po náhledu videa o odlitcích rozkroků a soutěži o "nejvíc udělanejch klínů za hodinu" umístěného v dnešním vydání iDnes jsem volal Zorině.

"Co se děje, že voláš v tuhle hodinu? Už vám vybouch ten kotel, nebo co?", reagovala máma.

"Kotel jede, Zorinko, keine Angst, aber ... slyšelas o tom, že si ženský nechávaj do sádry odlejvat rozkroky?"

Ticho.

"Ty si už měl marušku? Takhle brzo odpoledne? To už máš všechno hotový?", sypala máma otázky namísto očekávané odpovědi.

"Nemám. Od rána sepisuju jeden projekt k žádosti o grant a už mi z toho hrabalo, tak jsem si odskočil do denního tisku a tam jsem se to dozvěděl. A tak mě napadlo, jestli to víš taky?"

"Ze sádry znám jen Lenina a trpaslíky. Pindulínu ze sádry jsem ještě neviděla."

"Tak si skoč k Jitce", poradil jsem mámě, "ať ti to ukáže."

"Prosim tě, neřikej mi takový kraviny, že si Jitka nechala udělat pindulínu ze sádry.", překvapilo Zorinu.

"Nééééé. Ale má internet. V tištěnejch novinách to neuvidíš.", upřesnil jsem.

"A proč bych to měla chtít vůbec vidět, nevíš?", zahartusila máma. "Co je to za blbost? Já loupu vořechy."

"Žádná blbost. Nějaký ženský si fakt nechaj odlejt do sádry svoje číči."

Chvilku ticho.

"Jak starý?", padla po té chvilce z pusy mámy její otázka.

"Co jak starý?"

"No ty ženský jak jsou starý?"

"To tam neřikaj."

"Tak asi na památku.", zhodnotila krátce Zorina důvod odlejvání ženskejch rozkroků.

"To je fakt. A vystavěj si to kam?", zajímalo mě.

"Co?", překvapila mě Zorina další otázkou.

"No tu pindulínu! Na krbovou římsu? Na klavír?"

"Hele, ty si vůl. Kam by si tohle asi normální ženská vystavovala? A netahá to?"

"Co netahá?", zarazilo zase mě.

"No ta sádra, když tam schne, ne?"

"To já nevim. Já pindulínu nemám a odlitek z ní už vůbec ne.", vrátil jsem odpověď smečí.

"No tak asi pude do truhly.", řekla mi máma krátce.

"Do truhly?"

"No, do truhly. K vyšívanejm dečkám, cejchám na peřiny a tak. K tomu dědictví, co jednou potomci dostanou z truhly."

"Jo z týhle truhly!", ulevilo se mi.

"A z jaký si myslel? Z rakve? Proč by si mrtvá ženská tahala do rakve odlitek rozkroku, nevíš?"

"No, to nevim. Stejně jako netušim, proč si ho vůbec nechávaj udělat.", tápal jsem dál.

"Anebo si ho nechaj po smrti instalovat na hrob. Na takovou tu desku. Možná ňáký novátorky.", překvapila mě máma.

"Jako že tam nebudou mít toho živýho a mrtvýho holoubka, ale jen ten odlitek?", smál jsem se na plnou hubu mámině uvažování.

Na reakci jsem nemusel čekat ani vteřinu.

"Sem viděla hrob, na kterym je auto nebo plachetnice. Tak proč by tam nemohla ňáká baba mít odlitek tý svojí broskvičky. Kór, když byl udělanej za mlada. Buď trochu tolerantní...", uštědřila mi matka políček.

"Aha.", odpověděl jsem pokorně. "Takže na hrobu bude odlitek a pod ním jen 1956 - 2017?"

"No...méno tam asi v tomhle případě dávat nebudou, ale dovedeš si představit, s jakou radostí budou chodit na tyhle hroby vdovci?"