Snězte si mě

Někdo má to štěstí, že uvidí padat hvězdu. Někdo při trhání okvětních lístků kopretin skončí při „má mě rád“. Jiný najde čtyřlístek. Mě potkávají příběhy.  

Shrbený muž, sedící u stolu s radostí a zároveň stářím za zády, připomínal mnohým v zahradní restauraci jejich vlastní životy.

Hlavu měl pokorně skloněnou směrem k desce stolu. Dýha na něm byla zvlněná, jako když je Balt ve Warnemunde klidný a vlny se převalují jen tak líně, aby se ani náhodou bíle nečeřily jejich hřbety. Po stole vítr proháněl dva vajgly. Jako by hrály na babu.

Mužovy lokty mlčely a vyčuhovaly z kdysi bílé košile s příliš krátkými rukávy. Nad mužem držel stráž mladý ořech s listy zelnými jako chaluhy v Sargasovém moři. Skláněl se k němu a vydechoval do jeho bílých zacuchaných vlasů kyslík.

„Klárko“, řekl najednou zřetelně muž s plně zavřenýma očima, „tebe jsem už tak dlouho neviděl“. Poté zvedl levou dlaň k váhavému zamávání.

 Poškrábaná sklenice stála na stole dnem vzhůru a připomínala podstavec, na který v cirkusové aréně obklopené železnou mříží hebce doskočí ochočený tygr po každém prásknutí biče krotitele. Muž něžně sklenici pravou dlaní nazvedl a vychýlil její okraj tak, že se lehce na pár sekundu odlepil od zvlněné dýhové desky stolu. Poté prsty muže poškrábanou sklenici zase opustily a znovu se zní stal podstavec z cirkusu připravený na doskok ochočeného tygra.

„Boženku jsi nezahlídla?“, zeptal se nikoho se stále zavřenýma očima muž, oblečený do košile s příliš krátkými rukávy.

Vítr zašuměl do očí kaštanu nad mužem krátkou zprávu o blížícím se létu.

Pivo v kelímku přede mnou pouštělo ode dna směrem k bílé pěně několik zpráv v morseovce. Co na tom, že ve znacích poslané zprávy chyběly čárky? Bubliny piva vypadaly jako osamocené morseovy tečky. Morseovi sirotci...

Se stále zavřenýma očima muž sledoval sklenici zafixovanou jejím dnem na zvlněné desce stolu zahradní restaurace.

„Psí?“, řekl muž opět nikomu a lehce se mu při tom zavlnil pravý koutek popraskaných rtů.

Ke svým rtům jsem naklonil okraj kelímku a spolknul při pár hltech piva několik morseových sirotků.

„Ferdo“, vypustila mužova ústa další jméno a jeho prsty opět pomohly okraji sklenice vytvořit téměř neviditelnou škvíru. Škvíru tak malou, že by jí neproklouznul ani sen. Po pár sekundách sklenice opět plně dosedla svým horním okrajem na desku stolu.

Blonďatá holčička s rukama plnýma natrhaného zeleného jetele upadla a nevědomky tak možná ztratila několik čtyřlístků, které omylem při trhání ulovila do svých dlaní.

Muž před svým obličejem zamával dlaní jako by starý šaman ze Sibiře odháněl ze svého okolí zlo a neférová vítězství.

Prohřáté odpoledne posílalo do zahradní restaurace stále více žíznivých lidí.

Mlčel jsem a koukal jsem se střídavě na muže a do prostoru, kterému se říká vzduch.

„Sestry Alanovy“, téměř dětsky radostně poznamenal do vzduchu muž u stolu se sklenicí před ním.

Bylo mi celé to jeho chování podezřelé, ale rozhodně mi nepřipadalo směšné. Sám totiž nevím, jak ostatní kolem mě dokážou rozlišit, co je v mém chování normální a co už směšné.

„V Krkonoších? Tak daleko?“, zeptal se muž nikoho s nehraným obdivem. „To jste hodné, že jste si na mě udělali čas...“, dodal a znovu svými prsty zlehounka nadzvedl okraj sklenice posazené na stůl dnem vzhůru.

Hledal jsem důvod jeho monologů, ale nepřišel jsem na nic jiného, než že důvody proslovů pouštěných do vzduchu zná jen a pouze tenhle starý pán.

Jeho dlaně obkroužily tělo sklenice, jako by prostor v nich chtěly prohřát zažitými roky, zkušenostmi a příběhy.

Mávnutím mé dlaně jsem odehnal mouchu, která mi proletěla kolem nosu.

„Marjánko“, ozvalo se od stolu vedle další jméno, „ty libeňská tulačko“.

Blonďatá holčička zase upadla. A zase se zvedla, dosedla na bobek a znovu z koberce zelené trávy, na které se zahradní restaurace uvelebila, vytrhávala lístky zeleného jetele.

Dopil jsem. Spolknul jsem poslední části zprávy posílané ke mně v neúplných znacích morseovky.

„Psí už snědla Klárka“, řekl muž polohlasem a ukázal zkrouceným ukazováčkem směrem ke sklenici.

Moucha, která minula můj nos se usadila na tváři muže sedícího vedle mě.

Jeho prsty uchopily dno sklenice a pomalu ji zvedly.

Až teď jsem si všimnul, že se v ní bylo uvězněno několik další much, které zůstaly stát na desce zvlněného stolu. Možná jim dělalo dobře houpat se na vlnách vlhké dýhy na desce stolu, jako se nafukovací matrace marnotratně pohupují na vlnách Baltského moře.

„No tak, holky, snězte si mě“, vyzval muž mouchy vysvobozené ze sklenice a malíčkem pravé ruky pohladil jejich sametové zadky.

Vznesly se do vzduchu jako městské víly.

Ta největší se usadila v jeho bílých vlasech.

Zbylé si posedaly po jeho tváři a chodily po ní nahoru/dolu jako po tatami.

Pak, najednou, z ničehož nic, všechny mouchy odletěly.

Kelímek od mého piva jsem zmáčknul a stala se z něj tahací harmonika.

Při odchodu z restaurace jsem u vrchního zaplatil jedno pivo navíc a nechal ho poslat muži oblečnému do košile s příliš krátkými rukávy.

„To je Mojmír“, řekl s úsměvem vrchní, „náš pán much.“