Šmirglpapír je jejich manikůrou

" Tady to mám ráda!" živočišně spokojená asi padesátnice stála mezi uličkami "obklady" a "podlahové lišty" a sledovala s kamarádkou cvrkot kolem. "To je chlapů! To   je   chlapů!!!", nešeptala mlsně.

Čekal jsem bokem v jedný pražský megakůlně na dlaždice, pro které musel prodavač zajet do skladu.

Postával jsem kousek od dvou ženskejch, který stály proti sobě v předklonu opřené o rukojetě nákupních vozíků velkých skoro jako železniční vagón. 

Stály tam a hodnotily prostředí, ale hlavně nakupující. Nakupující chlapy. Ti tu hrajou prim.

"Vidíš to kolem?", vroucně vyslovila paní Živočišná, jejíž opravdu nevídané prsy, spoutané mikinou na zip, jakoby popíjely z korýtka nakupního košíku upevněného u madel vozíku.

"No. Prkna. Dlaždice. Košťata. Hadice a rejče. Vidim.", řekla stručně a bez slzy vroucnosti Surikata - tak jsem si pojmenoval druhou ženu - pohublou, lehce vyděšenou, k okolí apatickou.

Předstíral jsem pročítání sms v mobilu, protože mi můj "lovecký" instinkt začal slibovat velký příběh...

Živočišná nahmatala pod krkem takový to tahátko na zipu a pomalu zip rozvírala přejetím přes poprsí. Ven vyklouzly pořádně vyžraný leopardi - tričko pod mikinou totiž mělo design jejich srsti.

"Ty chlapy kolem sem myslela, Mirko...", naklonila paní Živočišná hlavu k Surikatě a silně se nadýchla nosem. Její nosní dírky se proměnily ve vysavač s maximální sací silou.

"No, chlapi... Modelky a missky nakupujou jinde, Dano. Silikon tady koupenej se do koz necpe, víš?", podotkla suše surikata Mirka.

"Ale ty chlapi. Právě ty chlapi. Koukni na ně! Cejtíš tu jejich vůni?", zasnila se zase Živočišná a já ťukal do dotykový klávesnice jako o život a předstíral, že vůbec neslyšim, co slyšim a že mám hlavu plnou všeho možnýho, jen ne dialogu Živočišné a Surikaty.

"Chlapi v montérkách, no.", rozhlídla se kolem Surikata, "...a chlapi s pupkama, ty taky vidim...", zhodnotila biotop, ve kterém se ocitla společně s Danou.

Dana se u vozíku napřímila, leopardi se zavlnili a Daniny dlaně silně stiskly madla vozíku.

"To je právě ta krása!", vydechla s opravdovým uspokojením. "Chlapi! Žádný parodie na ně. Voněj po pilinách. Místo make upu maj fleky od vápna a šmirglpapír je jejich manikůra!", hodnotila, rozhližela se kolem a zdála se velmi, velmi spokojená. "Tady, snad už jedině tady se vyskytujou samci v jejich prapůvodním významu!"

Surikata se evidetně toužila dostat do rozpoležení své kamarádky, ale moc jí to nešlo.

"Vidíš tady snad nějakýho "chlapa" (dost ironicky vysloveno) s placatou kabelkou přes rameno? Prošel kolem tebe snad chlap v džínách tak úzkejch, že by je moh nosit Harapes? Zved se ti žaludek z nějakýho převoněnýho hošíka? Co?", pokládala v Hornbachu jednu otázku za druhou žena s mohutnými leopardy na své hrudi lehce znuděné kamarádce.

Docházely mi smsky i herecké schopnosti, ale odejít jsem nechtěl. A navic jsem opravdu čekal na obklady, které asi nebylo možný ve skladu najít...

Surikata vjela oběma rukama do kabelky položené v korýtku vozíku, vytáhla z něj telefon a vymačkala nějaký číslo: "Kde jsou tak dlouho?", řekla ještě do vzduchu směrem ke krotitelce leopardů a jako pravá surikata otáčela hlavou kolem dokola, jako by snad ani neměla páteř. 

Paní Živočišná kamadárku téměř nevnímala. S úsměvem postávala na hlavní tepně v megakůlně, lascivně opřená o nákupní vozík, do dálky vystavující své přednosti. Megaspokojená.

"V žádná drogerii mi neni tak dobře, jako v tady", řekla nahlas a radostně.

"Tady to máte", oznámení o obkladu pro mě rozbilo zjištění, že jsou na světě pořád ještě ženský, kterejm chlapi voněj po pilinách.

Chlap v červenejch montérkách uložil dlažbu na můj vozík a já ho roztlačil směrem ke kasám. Kabelku přes bok jsem neměl, ale trošku užší džíny jo.... Snad jsem u leopardí ženy prošel i tak.