Sitoty?

Některý noci jsou divočejší... A v ránech po takových nocích bejvají nejlepšími přáteli držková, kafe z voskáče a někdy i cigáro.

Hulili a popíjeli jsme kafe každej na jedný straně popelníku před nákupákem na Smíchově.

Paní na pracovní pauze - prozradila ji cedulka připnutá na halence - Marta...

Marta byla taková akurátní. S bílým LNĚNÝ kapesníček v dlani. Ruce založené přes. Hezký nohy skrytý v upnutejch černejch kalhotách u sebe a nehtem palce pravé ruky si jezdila při kouření po bradě.

Já po mejdanu a před pracovní schůzkou. V hlavě příběhy z noci, o které se nedá nic vyprávět a v puse černou culifindu (tak říkala babička kafi z melty).

Martě bylo zima, ale netípla. Některé ženy jsou v určitých momentech hodně vytrvalé.

Oba jsme mlčeli.

"No nekecej...sitoty?", hrklo mi do ještě trochu opilých uší.

K Martě se postavila další ženská, rozpřáhla obě ruce a z kabátku vytrčila prsa.

Marta koukala jako vyplašenej kokršpaněl. Z pusy jí šel pomalu dým z cigaret a její oči prozrazovaly, že není schopna paní s vytrčenými prsy nikam zařadit. Nehet palce zvýšil frekvenci ježdění po bradě.

"No, Marto, do prdele, to je let, co? To je let, co jsme se neviděli!", přímo zaburácela nově příchozí a rukama mlátila kolem sebe, jako by si dala nějakej dobrej taneční materiál. "Ty si furt stejná, holka. Ty snad nestárneš. Hele, mám čas. Nedáš mi cigáro?", halasila s nadšením, které z vás stříká ve chvílích ryzí radosti - třeba když potkáte po létech Martu.

Marta se schoulila do svých pochybností, nicméně z kapsy kalhot vyndala krabičku cigaret a nabídla je právě příchozí.

Ta rychle jednu vytáhla, strčila si ji do pusy a koukla se na mě: "Nemáte voheň?"

Připálil jsem bez řečí a zapalovač přidržel v ruce.

"Tak co Standa?" vyfoukla příchozí první dávku nikotinu. "...ještě pořád je línej jako veš, nebo už na tu lenost shnil? Co?", řechtala se na plný kule vlastnímu povídání příchozí.

Marta si dotazovatelku scanovala, co to šlo. Mozek ji zařazoval do různých skupin přátel, do rodiny, do lidí z práce a tak dále. Evidentně se nedařilo. 

Když příchozí nasávala z cigarety podruhé, vypustila Marta z pusy plaše: "Iveta?" a zvedla obočí.

"Ale hovno, ségra je Iveta, já sem Žaneta!"

"No...a já sem Marta.", zahrála vyplašená Martička malou etudku na seznamování. Snad tím chtěla zaplašit vlastní stud z nepoznání dávné kamarádky - sestry Ivety.

"No to já vim, že si Marta - ty krávo, dyť tě znám a navíc máš tu cedulku se jménem na kozách. Hele...", cvrnkla nehtem o cedulku s nápisem Marta a živá Marta byla pořád tak trochu nesvá. Vlastně už i dost vyplašená.

"Marta Klusáková.", upřesnila Marta, protože jí bylo už na 92% jasný, že se dotyčná zmýlila.

"Tak ty ses ještě vdala, jo? No, tys byla dycky číslo, s ničim ses moc ne.rala, cha cha chááááááááá" a záklon skoro do oblouky a vyfouknutí dýmu jako z rozjíždějící se parní lokomotivy.

Marta se podívala na mě, já se usmál a čekal jsem, co nastane.

"Pořád Klusáková a zřejmě nebudu ta Marta, kterou máte na mysli", típla Marta elegantně cigaretu o hnusnej venkovní popelník a usmála se na příhozí.

"Ty vole, ty nejsi Marta ze Svitav?", zarazila se prvně rozšafná kuřačka.

"Já jsem z Otrokovic", pronesla Marta hrdě a chystala se k odchodu.

"No tak to máš na tuty ségru, která je ze Svitav a bydlí tady v Praze. Její fotr byl montér...Já bejt tebou, tak napíšu do pošty pro tebe.", típla cigáro taky a dodala: "Hele, nic ve zlym, ale vy jste doprdele úplně stejný", zaburácela nahlas, až se začaly třást skleněný výplně vstupních dveří a až se začala třást i Marta. 

Z příchozí se stala odchozí a my dva u popelníku ještě zaslechli: "Ty vole, tohle až řeknu doma Milanovi..."

Udělalo se mi po kafi, cigáru, Martě a příchozí trochu líp. 

Kam vyrazim dneska večer a kam zejtra po ránu...?