Šít na kšeft, štrikovat z lásky, vyšívat pro vlastní klid

Jako malej kluk jsem měl rád obchody s hračkama, papírnictví, řeznictví a ... textilní galanterii. Proč?

Prodejnu hraček jsem miloval. V papírnictví mi to vonělo gumou a charakteristickym šmakem papíru. V řeznictví voněla ohřátá sekaná. A textilní galanterie voněla po babičkách...

Malý rohový obchůdek v Ústí nad Labem jsme s babičkou navštěvovali celkem pravidelně. Babička "šila na kšeft", štrikovala z lásky a vyšívala pro vlastní klid.

A všechno pro domácí práce potřebné se v různých regálech a šuplíčkách nacházelo právě na těch několika metrech čtverečních.

V obchodě obsluhovaly výhradně starší ženy, věkově něco mezi maminkama a babičkama, s vlasama na hlavě obarvenýma díky různým přelivům od odstínů modré po sytou bordeaux. Oblečeny měly silonové propínací zástěry, některé modré s bílým límečkem a bílými knoflíky, jiné květované.

Z rádia po drátě, dřevěné krabice postavené na horních policích, zpívali Matuška a Pilarka. Zpívali tlumeně, protože diskuze o délkách zipů, gramáži balení vln na štrikování, patentků a knoflíků byly důležitější než slova písní.

Obchod voněl po přízi a v jeho prostoru se míchaly vůně voňavek zákaznic - konvalinkové Živé květy se o místo dělily s polským "parfémem" Być moze a kousek pro sebe urvala i tenkrát oblíbená vůně Chat Noir. Na její etiketě byla černou barvou vyvedená silueta kočky.

U vchodu do obchodu mi babička dala do ruky plastový košíček, do kterého se ukládaly vybrané potřebnosti, které se následně u kasy vyskládaly na skleněný pult. Košíček měl tvar čtverce se zaoblenými rohy a průseky v plastu se sbíhaly na dno košíčku do tvaru slunce. Košíčky byly bleděmodré, nebo žlutavé plastové výlisky. Doma jsme měli stejné a byly hnízdem housek a rohlíků.

Sešikmené regály byly plné zboží a plocha za regály byla udělaná ze zrcadla, takže chvílema vypadalo množství všeho v obchodě větší, než množství nadějí a přání všech lidí na celym světě.

Velké dřevěné špulky byly obmotány černými a bílými nitěmi. Drobnější špulky z kartonového papíru byly omotány barevnými nitěmi a na kartonu byla modře tištěna cena špulky - plných 75 haléřů! Když nitě z těchto kartonových špulek zmizely, proměnily se v mé fantazii špulky na doutníčky, které jsem si frajersky strkal do koutku pusy, popotahoval z nich a jako vyfukoval kouř...

Vedle nití se v regálech nabízely patentky. Černé, stříbrné, nebo zlaté vyštafírované na papírových kartičkách s obrázkem obličeje nějaké paní, která měla namísto jednoho oka právě onen patentek. Až jako velkej chlap jsem přišel na to, že autorem kresby toho usměvavýho ksichtíku byl František Kupka jeho kresbu pro logo firmy Koh-i-noor pana Waldese použil Vojtěch Preissig!

Několik platíček patentků pokaždé spolkl košíček, který mi tolik připomínal slunce.

A pak knoflíky, čabraky a zipy. 

A taky mašle a stuhy, které na dřevěném metru - se zručností cirkusových artistek - měřily na požadovanou délku prodavačky galanterie. Metr v jejich rukách lítal stejně obratně jako kuželky nad hlavami mažoretek a pak, zcela jistě nějakým kouzelným kouzlem, dokázaly ony ženy proměnit dva metry stuhy pomocí práce palce a prstů druhé dlaně v mašličku svázanou uprostřed koncem stuhy.

Špendlíky a jehly, další dobrodružné zboží v tehdejší galanterii, byly prodávány po krabičkách, které při pohybu dlaní chřestily jako rumba koule. 

Vedle špendlíku a jehel ležely v regálu "navlíkátka". Takovej forichtung ze stříbrného drátku, který babičkám s očima unavenýma životem ulehčoval navlečení nitě do ouška jehly.

Koše s přadeny vln lákaly moje dětské dlaně k ponoření se do nich. Uprostřed klubek a přaden vlny se dlaň malýho kluka cejtila v bezpečí a měkkost příze chlácholila dětské prstíky a jejich nehty.

Jehlice na pletení spojené silným průhledným silonem svým tvarem připomínaly tlustého pavouka s dvěma nohama.

"Miládko, zip metr dlouhej. Modrej. Máte?", ptala se babička kamarádky Miládky, která kromě modrého přelivu a vůně Chat Noir kolem sebe šířila klid a vlídnou pomalost.

A Miládka, díky dokonalému socialistickému plánování, se často musela omlouvat a namísto modrého nabídnout třeba zip bílý a z délky metr bylo občas nutno slevit na délku jinou.

Obchodem proplouvaly ženy, které se kromě vaření a vypíglované domácnosti staraly i o oblečení všech členů rodiny.

Zdravily se vlídně, mačkaly jedna druhé dlaně a koukaly se při tom jedna druhé do očí. Někdy se objaly, ale všechny líbaly po sehnutí se ke mně moje tváře a pak bříškem palce otíraly stopy červených rtěnek, které jako drobné čínské karafiátky rozkvetly na mých tvářích.

Všechno drobné nakoupené bylo prodavačkami u kasy uloženo do bílých papírových sáčků, košíček ve tvaru slunce jsem před odchodem z prodejny umístil do vyrovnaného štosu "sluníček" a babička se rozloučila s tím, že se pro to, co ten den nesehnala, staví příště...

Prodejny textilní galanterie byly souhvězdím obývaným výhradně ženami. Chlapy do tohoto kvelbu nikdy nikdo nedostal! Směli tam jen malí kluci v doprovodu maminek nebo babiček.

Leta letoucí jsem textilní galanterii nenavštívil. Funguje v ní pořád všechno tak žensky? Voní to v nich po parfémech? Mají Miládky pořád ty barevné přelivy?

Netuším. Netuším, ale moc bych si to přál. Přál kvůli těm malejm klukům a holkám, který se jednou stanou dospělejma a budou mít potřebu na něco vzpomínat. Třeba na textilní galanterii...