Sem myslela, že sem mrtvá

"Hochu, to byla noc! Zdálo se mi o tom, že Milan Chladil začal jako řidič jezdit autobusem do Ústí a já připálila kachnu."

A já zas nic. Možná se mi něco zdá, ale hlava je po ránu tak líně vyválená po polštáři, že ty příběhy prostě neudrží a já neudržím čuránky a tak nad bílou porcelánovou mísou v hlavě nemám ráno žádné sny. Jen se dívám na obrázek pana Brázdy s názvem "Na úsvitu atomového věku aneb 5 minut před koncem světa", který jsme pro jeho lepší vnímání pověsili právě nad záchodovou mísu. Stojím tak každé ráno za úsvitu atomového věku a čurám...

"Jak souvisí Chladil s připálenou kačenou, prosimtě?", tápal jsem v prvních minutách nového dne ve slovech, jako pokaždý tápu u slavnostně prostřeného stolu v, na něm uložených, nablýskaných příborech.

"No nijak, přece!", odpoví máma nezaujatě, ale až trochu didakticky zároveň.

Spláchnu.

"Tys byl na záchodě?", překvapí matku zvuk zurčící vody v místě, kde se nacházím.

"Jo, Nejsem Tycho de Brahe a čurat jsi mě viděla a slyšela určitě mnohokrát. Už ale nepotřebuju zezadu držte bimbáska a cejtit tvoje skrčený kolena v mých zádech."

"No zaplať pánbu, to bych se už taky nemusela po výkonu padesátníka - v disciplíně močení - narovnat, chlapče..."

Usmál jsem se. Ano, čurám už dýl. Ale o to víc mám času na obraz nad mísou!

"No a co ten Chladil?", odbočil jsem zlehounka tématu ranní úlevy a rozbor uměleckých děl.

"No co? Řídil autobus a já v něm jela do Ústí.", odpověděla opět krátce.

"A to je celý?"

"Ty vole, dyť je mi přes sedumdesát!  Snad po mě nechceš, abych ti řekla, že měl vokousaný nehty?"

"A kachna?", pokračoval jsem.

"To bylo horší. Taková ti kačena naducaná pěkná. Stehýnka měla hruštičkový jako Turci ty jejich kalhoty a kůžička zlatá jako z vypucovaný mědi.", popsala máma kačenu těsně před žehem.

"Ale tys řikala, žes jí spálila..."

"No dyť. Jednou zlatá a hned na to černá. A takhle mi to hlavou lítalo celou noc. Já byla zpocená jako když jedu na běžkách Jizerskou padesátku v kožichu a ušance. Hrůůůůůůza, hochu, řikám ti hrůůůůůůůůů ů za!", zdramatizovala matka přenos jejího pocitu ze snu pomocí natahování slov.

"No a pak..., jak sem byla zblbá z toho Chladila a kachny, sem došla do koupelny, rozsvítila a neviděla se v zrcadle. Ja si ti myslela, že sem fakt už mrtvá! A pak mi došlo, že nemám brejle... A tak jsem si je nasadila a řekla jsem si, jak sem hodná maminka, že sem ještě neumřela a nebudeš mít starosti. Co?"

Poslední dny se mi sny nezdaj. Máma stačí...