S černou holkou v černý noci

Jsou noci, kdy se sny toulají daleko od nás a spánek lelkuje v postelích vedlejších bytů a domů. Jsou hluboké noci, kdy je dobré vyjít ven a poslouchat tmu.

S nocí tmavou a křupavou jako tenoučký plátek černé čokolády Godiva jsem se pomazlil dneska nad ránem.

Nemohl jsem usnout.

Víčka se sice přes oči srolovaly, ale neměly dost klidu na to, aby tak zůstaly déle než pár minut.

Nemohl jsem usnout.

Hluk, šumy a slova polétávající ve vzduchu po celý den odletěly někam do daleka a zanechaly po sobě ticho, v jakém pod zemí žijou žížaly a krtci.

Nemohl jsem usnout, protože ani otevřená okna nepomáhala vyhnat z místností bytu přes den nashromážděné letní horko.

Nemohl jsem usnout. Zůstal jsem doma sám. Sám se psem, kterej chtěl bejt taky sám a zalezl do pelechu, ve kterém se povaluje jen mimořádně, protože má doma přece tolik postelí, pohovek a křesel...

---

Byly dvě hodiny ráno, všechno ztichlo a když jsem vystrčil z okna ruku, zmizela v černé barvě až po loket...

Natáhl jsem si volný trenýrky, nechal psa spát a po paměti jsem došel ke dveřím, které vždycky, když se je snažím potichu otevřít, zamňoukaj v pantech jako opuštěné koťátko.

Zahrada byla černo zelená tou hlubokou nocí a voněla vodou z večerního zalévání.

Okna bytů do zahrady byla tmavá s náručí dokořán. 

Kolem světel u chodníčků tancovaly můry a jepice nekončící macabre dance a špičky stonků japonských sasanek hladily svými narůžovělými okvětními lístky teplý noční vzduch. Ta mesaliance a frivolnost... 

Druhá poupata růží se ve tmě více méně úspěšně schovávala. Jejich přítomnost ale prozradila vůně. Vůně, kterou si pamatuju z dětství z mýdel Elida, když jsem stál u umydla na štokrleti s dlaněma pod vodou tekoucí z kohoutku. Dlaně jsem měl provoněné mýdlem, který na ně nanášely dlaně mojí babičky, co stála za mnou a učila mě mýt si ruce.

Všichni spali, jen já jsem si v těch volných trenkách sednul na horní schod, který byl pořád ještě vyhřátý z celého toho slunečného dne.

Zády jsem se opřel o staré hnědé rozpraskané dřevěné dveře, skrčil jsem kolena a ty objal oběma rukama kolem dokola.

Podíval jsem se tím tichem nahoru do nebe černýho jak vix a do hlavy a srdce pustil slova písničky mojí milovaný černý holky Niny Simone.

Stars, they come and go, they come fast or slow, they go like the last light of the sun, all in a blaze and all you see is glory...

... a pak jsem se konečně potkali!

V pendrekově černý tmě prozradil Ninu její úsměv. Její zuby bílé jako pěna na mořské vlně.

"Come, and sit down...", poplácal jsem dlaní místo na schodech vedle mě.

Chvíli otálela a jak stála dál v temné zahradě, vypadaly v té tmě její velké bílé zuby jako obrovský exotický motýl albín.

"Please....", zažadonil jsem a teprve potom se motýl albín rozlétl směrem ke mně.

"What are you doing here?", zeptala se mě, když ke mně dosedla. Pak natáhla ruku, protáhla ji skrz zábradlí u schodů, utrhla jeden z květů japonské sasanky a strčila si ho za ucho.

"Čekám tady na tebe, Nino.", držel jsem nohy stále v objetí mých rukou s tvářemi položenými na bok na kolenou a pohledem upřeným na krásnou černou ženskou, která si u nás v zahradě sedla vedle mě.

"Ty mě znáš?", vycenila Nina zuby ještě více, než jak jsem si pamatuju ze všech koncertních záznamů.

"Znám.", zašeptal jsem nočně. "Jen jsem tě nestihl vidět a slyšet na živo u piána. Vim, že to neni možný, ale pořád si to přeju. Lidi maj toužit i po nemožnym, nemyslíš?"

Nina na teplym shodu poposedla a pod zadkem si srovnala šaty.

"Ty jsi taky zpěvák?", zeptala se mě a dlaní si přejela hlavu posázenou jemnými krátkými černými kudrlinkami, které dokonale splívaly s nocí.

"Nedej bože, Nino. To bys fakt nechtěla. Já jsem jen posluchač. Ale tobě dělám občas vokály.... když není nikdo kolem."

Nina se zaklonila a zasmála se do ticha.

"Pssst, lidi už spěj.", dal jsem ukazováček před mojí pusu.

"Promiň. Já zapomněla. Jak jsem už dlouho mrtvá, tak přestávám rozlišovat dny, kdy lidi zpívaj a žijou a noci, kdy se milujou a spěj.", odpověděla šeptem sametovým hlasem. 

Až mi naskočila husí kůže. Ten hlas... Ta jeho sladká rozkřapanost a hebkost současně.

"Piáno tu máte?", zeptala se pokračovaným šeptáním.

Nemohl jsem uvěřit tomu, co se děje. 

Sedím v noci u nás na zahradě - pár kilometrů od Kladna - s Ninou Simone. Má za uchem kytku, co jsme vypěstovali a ptá se mě, jestli mám piáno. Asi mi chce zazpívat, když jsem neměl šanci stihnout ani jeden její koncert.

"Piáno nemám. A je už nad ránem. Tak to by ani nešlo...", říkám jí a mám chuť se dotknout její dlaně položené na schod kousek od mýho zadku.

"...tak a cappella? Co myslíš?", mrkne na mě Nina spiklenecky a pošoupne se ke mně.

"...jo. A hodně potichu. jo?" řeknu jen, Nina se nadechne a : 

... I knew a man, Bojangles and he danced for you....in worn out shoes....silver hair... a ragged shirt and baggy pants...the old soft shoe...he jumped so high....he jumped so high....

Nad naší zahradou poletuje jako motýl song, kterej mi potichu vyšeptává do ucha ta, kterou jsem nikdy neviděl na koncertě a kterou už léta poslouchám, když se ocitnu sám. Nebo když nejsem sám, ale mám chuť bejt.

Nad naší zahradou se v černo černý tmě povaluje a rozvlňuje písnička, která je pro mě svetrem a někdy i motlitbou. Písnička o životě, jeho ztrátách, radostech i smůle. Moje nej od Niny... a Nina mi jí brouká nahnutá ke mně přímo do ucha. 

Sedím. Mlčím. Oči se kropěj slzama ve chvíli, kdy do mě Nina něžně šťouchne a v pauze mezi slovy písničky řekne: "...let´s dance..."

... a najednou stojíme bosejma nohama na trávníku, Nina má obě ruce zavěšené kolem mého krku a prstama dlaní mě lehce šimrá po holých zádech a sem tam nehtem brnkne o gumu na trenýrkách...

Její velká černá pusa je přilepená na mém pravém uchu a z toho nejněžnějšího jukeboxu, jaký jsem kdy poslouchal, šeptá: ... he danced for those and mistrel shows and county fair...throughout the south...he spoke with tears of 15 years how his dog and he traveled about....

... a jak jsme se tak pomalu otáčeli oba bosí na trávníků, nějaká odstředivá síla způsobila to, že se Nininy ruce stáhly z mého krku a dech jejích úst byl čím dál tím vzdálenější a Mr. Bojangles ji vzal za ruku a ani se na mě nepodívali a vstoupili do tmy, ze který už pro mě asi nikdy nevystoupěj.

---

Jsou hluboké noci, kdy je dobré vyjít ven a poslouchat tmu. Tma s sebou sem tam přinese naplnění toho, po čem toužíte, ale tak nějak víte, že to SKORO nemůže vyjít...