Rozdíl mezi Harvey Weinsteinem z Hollywoodu a Milanem z SONP Kladno

Ty ženský byly čtyři. Čtyři ženský, jak se říká "ve věku" a současně moje spolucestující v autobusu na Kladno...

Je to takovej nepsanej zvyk. Na autobus na Kladno se na nádraží Veleslavín stojí fronta. 

Fronta se stojí, i když je jasné, že těch pár lidí nikdy celou tu transportní krabici na kolech nemůže obsadit do poslední sedačky. A tak sedim na lavičce a čekám, až se dovnitř busu dostanou ti frontoví a pak vstanu, vlezu do něj i já a pokaždý si můžu dokonce vybírat, kam si sednu.

Místo, který na mě čekalo bylo hned vedle čtyřsedačky v zadní části autobusu. A na tý sedačce čtyři ženský. Čtyři ženský "ve věku", které místo náramků od Cartiera nosí na zápěstí omotaná plastová ucha přeplněných igelitových tašek z Albertu a těla jim nebalí kabáty od Prady, ale kabátky z Tesca. Ženský omletý životem, frontový bojovnice, dárkyně DNA a filozofky žití, o kterym nema Gwyneth Paltrow ani šajn.

A tyhle "moje" ženský mluvily nahlas. Hodně nahlas, protože ryk motoru nedovoloval vést konverzaci v tóninách šumu podzimního padajícího listí.

"Tak voni, ty americký chudinky dvacet let mlčely.", uvedla jedna z kladenské čtyřky hovor a moje uši zbystřily a naštelovaly se do stavu poslechové pohotovosti. "Četli jste snad vo tom producentovi z Halyvůdu, ne?", upřesnila větu o dvacet let mlčících chudinkách jedna z těch s náramky od Alberta.

"No bodejť by nemlčely, sou to chytrý ženský. Ne jak my. Viď?", mrkla druhá na první a třetí prstama pravé ruky přemístila jízdenku, kterou zatím držely její rty, do kapsy podzimního utíkáčku.

"A najednou jsou z nich bojovnice za práva ženskejch, na který se nesahá jinde, než doma. Taková blbost.", rozčísla svým uvažování diskuzi o zneužívaných filmový hvězd ta čtvrtá. "Pamatujete na Milana z Poldovky?"

"No jéžiš, aby ne!", reagovala první, co debatu o holyvůdskym producentovi a jeho zálibách v orálním a jiném sexu s filmovejma hvězdama začala. "Milan - to byl producent!", zasmála se nahlas a z podprdelí povytáhla spodní cíp kabátu, kterej jí do tý doby dělal nějakej herdek kolem zadní části krku. "Sice neměl herečky, ale jakej je rozdíl mezi ženskym tělem v Holyvůdu a tělem bab z Kladna. To mi teda řekni.", vyzvala druhou.

Třetí, už s jízdenkou v kabátě, si drbala kolena obalený do béžových punčoch, koukala nepřítomně z okna a celkem přítomně řekla: "No, pár rozdílu bych tam viděla, ale kozy máme všechny dvě a mezi nohama to samý chlapský potěšení jako ty frajle z Ameriky."

Uším narostlým na mé hlavě začaly hody.

"Myslíte", přidala se do debaty zase ta druhá, "že Milan ještě žije?"

Třetí se přestala dívat z okna, podívala se na druhou a zeptala se: "Proč se na to ptáš?"

První hodila do placu domněnku, že možná ještě jo, protože Petr prej řikal, že ho nedávno viděl na hokeji.

"Tak žije, parchant jeden.", poznamenala druhá, "to by moh mít teda pěkně staženou prdel, vám povim."

"Prosim tě proč?", podivila se třetí.

"Jako, že by ho ty holky z Poldovky, který k němu chodily do kanclu, teď mohly zažalovat?", definovala první detailněji dotaz druhé.

"A proč by nemohly? Víte přece, co se o tý kanceláři řikalo. Že tam choděj jen ženský, co uměj dlouho klečet.", zašveholila jen tak halabala ta druhá.

Prááááááááásk. Tohle miluju. Tyhle příběhy, který nám vletěj do hlavy jednou jako motýli z Bali a jindy jako noční můry z Kladna.

"Radunko", oslovila první celkem něžně tu druhou, "je tam přece jen jeden rozdíl.", řekla zhurta sarkasticky a nezapomněla se přitom rozesmát tak, že bylo možný spočítat všechny plomby, který se jí za celej její dlouhej život uhnízdily v puse.

"Prosim tě a jakej?", dotkl se zřejmě druhé komentář té první.

"No jakej asi? Ženský z Kladna nemaj na to platit soud s Milanem, když klečely za tisíc třista brutto!"

"Aha.", potvrdila jednoslovně důvod nemožnosti žalovat Milana z SONP Kladno druhá.

Aha...