Některé situace našeho žití jsou nepochopitelné, ne snadno polapitelné a už vůbec ne nějak lidsky vysvětlitelné...
Pokud nemáte velký sklep, nebo milosrdnou půdu, kam odkládáte věci "to se bude hodit", hlídáte každý čtvereční centimetr k normálnímu běhu každodenního života.
Víte, kam sáhnout, když hledáte pravítko. Víte kam směřovat, když potřebujete nit nebo vodováhu a dokonce si pamatujete místo, kam jste v lednu zasunul do role smotaný vánoční balící papír.
V prostoru je ordnung a to dost život usnadňuje!
Na druhou stranu chápu skupinu lidí, kteří ordnung v prostoru k životu vůbec nepotřebují. Ale ať se mě, proboha, neptají, kde mají kráječ na vajíčka...
Soužití rozdílně nastavených partnerů, (v ordnungu prostoru) je zdálnivě vysilující. Může to tak i vypadat a z počátku má člověk neustálou chuť toho druhého upozorňovat na "nedostatky" v prostoru. Takový milý ping pong "já jsem...", "ty jsi...".
Postupně tento ping pong přechází v obíhanou kolem ping pong stolu, ale obíhanou pouze ve dvou. A to, jak jistě uznáte, dá setsakra zabrat.
Naučit se vychytat frekvenci a pořádně se do toho opřít. A usmívat se. Na to nezapomenout!
Mlčky, nenápadně zklikvidovat kus kartonu ("počkej, to nevyhazuj, to se bude hodit...") a nekompromisně dva dny smutně postávající lahvičku Jaru na okně v kuchyni přemístit do šuplíku pod dřezem. "Nevíš, kde je ten novej Jar, co jsme koupili? - "Pod dřezem." A usmívat se!
Já zas nedělám tohle a tamto a taky někde po bytě zapomenu trenky a málo leštim sklenice vytažený z myčky. Proč bych měl, proboha, leštit sklenice vytažený z myčky...? "Protože je to lepší."
Takže z ping pongu vzejde chvílema zajímavá hra, chvílema honička a sem tam i nějakej ten menší horor.
Jako třeba ten se sklenicema od marmelád.
Marmelády, kyselý okurky, ve sklenicích nakládané lečo a vokurkové sklenice plné borůvek ze Šumavy - to je pravidelná nálož do auta při odjezdu od Josefovy maminky. Pěkně v krabících naskládáno, teda v pěti!!! krabicích naskládáno - na fest. Sklenice se ani nehnou. No a pak na ty sklenice ještě pekáč s borůvkovým koláčem se žmolenkou.
Obsah sklenic se snažíme mezi návštěvami zužitkovat. Sklenice, které vypleníme umejeme a vracíme do krabic zastrčených pod lavicí v kuchyni. Mělo by to být fifty/fifty. Mělo...
Je opravdu záhadou, že se prázdné sklenice nesejdou v prostoru v plném počtu. V takovém počtu, ve kterém je v Písku do krabic vkládala Zdenka. Na fest.
Snažím se proces - sklenice do myčky, z myčky přímo do krabice pod lavicí - uhlídat. Někdy ale myčku vybírá Josef...
"Kde je ta sklenice od okurek, co byla v myčce?" "Nevim."
"Vybiral jsi myčku?" "Jo"
"A kde teda ...", nedopovím.
"Nevim."
Sklenice při transportu zpět do Písku v krabicích občas zacinkají. Nejsou na fest.
Vezu je ale s útěchou, že se pod lavicí opět uvolnilo místo a není nutné sledovat život sklenice od okurek v naší domácnosti.
S Josefem jsme domluveni, že sklenice vrátíme a naše první věta bude "Nic nechceme!"
Plán to byl dobrej.
"No to je fajn, že vezete sklenice,", zaraduje se Zdena, "a tady," ukáže na dvě modrý ikea tašky, máte zase zásobu do další návštěvy."
Ikeačky jsou narvaný na fest.
"Tak to hoď rovnou do auta," koukne na mě Josef a já ty tašky čapnu a hlavou mi jedou scénáře....
Ty ztracený prázdný flašky se musej někde objevit a pak se smíchaj s těmahle, zatím plnejma sklenicema a ... budou pak zákonitě přes ikeačky přetejkat.
Pánbůh mě chraň před další cestou do Písku!
---
... timhle teď žiju. Do práce, domů za Stellou a Josefem, pomalý venčení, protože Stella zpomalila, povídání večer a v zahradě rozkvetlý česneky a nastartovaný pivoňky. A do Písku vyrazim rád, protože je tam dobře. Jen ta rovnováha sklenic od marmelád....
