Řekla jsem si - holka, takhle by to dál nešlo!

"Vostříhala sem si nehty, na ksicht napatlala indulonu, dala kynout těsto a šla jsem na to.", takhle nějak vypadal volební den důchodkyně v roce 2017.

Vo volbách to nebude, na to nemám prsty, ani žaludek.

"Co si pekala?", zajímalo mě víc, než se zeptat na to, koho Zorina volila.

"No normálně. Kydla sem do vaidlingu mouku a tuk a droždí a pak sem vykrájela jabka, co jsem našla spadaný cestou domu z chalupy a udělala sem takovou tu mojí čengemenge buchtu s jabkama a pudingem."

"Takže tlamolep.", vyhodnotil jsem typ koláče, kterej máma už s ohledem na praxi dělá se zavřenejma očima a ještě je přitom schopná vyžehlit prostěradlo a vypucovat okenou pár tabulí skla.

"Ses mimořádně trefil. Mně to těsto nějak blbě vykynulo a tak to bylo jako podešev a Jirka mi řek, že jestli volby dopadnou jako ta moje buchta, tak se máme na co těšit..."

"Vo tom vůbec nechci mluvit.", oznámil jsem Zorině moje kategorické rozhodnutí.

"No tak já ti povim něco jinýho.", řekla máma, nadechla se a spustila.

"Víš, jak sem ti v létě řikala, že se mi nějak blbě dejchá a že se při špacíru musim sem tam zastavit a jako že se rozhlížim a přitom lapu po dechu?"

"No to si pamatuju, Zorinko. A co? Zlepšilo se to, nebo se kocháš častějc?", čekal jsem na odpověď.

"Hele, kochám se častějc, ale neposeru se z toho. Řekla jsem si: holka, takhle by to dál nešlo. Žádnej kopec nejni tak příkrej, aby sis na něj nedošlápla. Takový kopce u nás nejsou a plíce mám jak zvon. Možná prasklej, ale zvon to pořád eště je."

"Neřiká se srdce jako zvon?", napadlo mě a nedalo se to v hubě udržet.

"Chlapče", začala matka zvolna, "od jistýho věku je všechen ten pajšl, co nosíme celej život v těle, zvonem. Srdce, plíce, játra, žaludek. Všechno musí fajnově bimbat, aby byla chuť zadělat těsto, vyštafírovat se na cestu za doktorem nebo si stoupnout pod kopec a vyrazit. To poznáš. Počkej, stáhnu si mlíko z plotny."

Matka opět, jako to dělá pořád, přestala mluvit do mobilu a já slyšel, jak přešla ke sporáku, posunula po jeho varný desce rendlík s mlíkem a řekla: "No to víš, ty mrcho, ty bys zase chtěla přetýct, abych musela to sklo pucovat, co? Hovno!" 

"Povídáš si s mlíkem?", rozesmálo mě.

Zorina ani chvilinku nemlčela. 

"Já si už povídám se všim. To taky poznáš. Komentuju mokrej ručník, do řeči se dám se slupkama z jablek, který krouhám, nebo si popovídám s keřem šípku, kterej míjim."

"A co mu řikáš?", chtěl jsem vědět.

"Komu?"

"No tomu šípku, třeba."

"No tak tomu sem řekla, že je škoda, že už je zas holej, protože ho mám radši s listama a jestli se teda šípky těšej na to, že je sesbírám a budu se patlat s jeho milionem semínek, abych udělala jednu prťavou skleničku marmelády, že na to ať teda nespoléhá."

"No to musel bejt naštvanej.", poznamenal jsem ironicky.

"No to musel. Protože takhle mu zbejvaj jediný dvě možnosti."

"Jaký?"

"No...jaký. Buď, že přemrzne, nebo že ho sežerou ptáci a pak ho někde vyserou a jeho děti se tak dostanou daleko od rodičů."

"Proboha? Jak se jaký děti dostanou daleko od rodičů?", zamotal jsem se v mámině vyprávění.

"No jaký. Ty si blbej. Ty semínka šípkový přece. Jak je sežerou ty ptáci, tak je vykaděj na druhym konci vesnice a tam vyroste novej keř, kterej vůbec nebude vědět, kde jsou jeho rodiče."

"No tak to ať radši zmrzne, ne? Nevědět, kde mám rodiče, je život smutnej jako černá stuha."

"Přesně tak. Takže jsem ty šípky nechala viset na větvích a když du kolem, tak tleskám."

"Tleskáš, jako že tam pořád visej?"

"Ale prd, tleskám, aby ho neklovali fóglové, aby zdobil a pak zmrznul. Plašim tleskánim možný sežrání šípku ptákama a tim i to přerušení kontaktu keře s šípkama. A pak jdu rovnou nahoru, pěkně do kopce a štráduju si to, i když sem tam lapám po dechu. To se musí, chlapče. To se musí."

"Jo, jo. Musí. To máš pravdu."

"Stejně jako teď po tom vejkendu musíme šlapat dál. Jít pořád nahoru, sem tam se zastavit a nabrat dech, ale hlavně se nevotočit a jít s kopce. Jít s kopce je blbý. Bolej z toho kolena a třese se břicho. Člověk pořád musí šlapat nahoru, protože shora se dívá líp než z podkopce. To si pamatuj!"