Pustit si o půstu hubu na špacír

Šmolkově modrý nebe hladilo při jízdě autobusu hřbet a několik lidí v něm nebylo přilepeno na displejích mobilů, ale povídali si.

A protože jsem si při ranní sprše pořádně vypucoval uši, padaly do nich zprávy o tom, že Jarda je už zase zpátky u manželky, Helenka je v nemocnici, v obci se chystá rekonstrukce chodníků a v tý nově otevřený restauraci si můžeme dát nudle s krevetama.

"Krevety. Kdo to bude žrát?", pustil do prostoru autobusu dost zásadní otázku chlápek, kterýho moc od vidění neznám. 

"No ty ne, Jaromíre", odpověděla paní sedící na sedačce před ním, aniž by se k chlapovi otočila, "tobě stačí pivo a sekaná."

"Babi, co je to krevety?", hodil do debaty otázku malej kluk sedící.

"Takovej hnus mořskej", odpověděl Jaromír a zívnul tak, že málem spolkl sám sebe.

"Takoví ráčci z moře.", upravila slovně popis krevet chlapcova babička.

"Ráčči z moře? Jaruno, viděl jsi někdy pořádnýho raka?", hodil do placu pár slov zase Jaromír. "Ale pořádnýho, víš jakýho ...raka." a smál se a hlaholil, jako by právě vyhrál první ve sportce.

"Járo, radši mlč, nebo budeme chtít vidět tvojí krevetu.", brzdila "humor" Jaromíra další z cestujících. "Ty si stejně blbej, jako si byl od mala.", dodala.

"Paní učitelko," nenechal se Jaromír, "dyť je to sranda, ne?"

Paní učitelka jen tak kývala hlavou a řekla: "Jaroušku, tvoje sranda stála vždycky za starou bačkoru, ale naštěstí se tím neživíš, protože jinak bys už dávno umřel hladem."

"Babi, strejda Jára má krevetu z moře?", vloudil se do debaty zase malej vnouček, kterej už na sedačce klečel a koukal na místo, kde seděl Jaromír.

"To já nevim.", odpověděla obratem babička, "musíš se ho zeptat sám."

Řidič v tu chvíli otočil prudce volantem a pinďa ze sedadla málem sletěl. 

"Drž se, ty nemehlo", lapla babička vnoučka za rameno, "abysme nejeli misto do kina do špitálu."

"Strejdo, máš krevetu?", nenechal otázku hošík ladem.

A Jarda, jak byl v laufu, se na prcka usmál a zahlaholil: "To se musíš zeptat pár ženskejch od nás!"

"Kterejch?", nelenil hošík.

"Jardo, MLČ!", ozvala se další ženská a kdyby její slova byly mečem, Jarda by v tu chvíli přišel o hlavu.

"Já bych ti to Matěji řek, ale nesmím.", zkrotnul Jára. "Zeptej se ale tety Miládky.", neodolal napovědět.

"Babi, teta Miládka už strejdovu krevetu viděla?", pátral Matěj.

Babička mlčela a z kabelky vytáhla nějaký čteni.

"Babi?", nedal se Matěj zastavit.

"Ano?", nenechala se ve čtení zastavit ani babička a jen nezúčastněně odpovědí reagovala na další vnukovu výzvu.

"Jarda má langustu, viď, Járo?", odpověděl namísto babičky další chlápek jedoucí s náma v autobusu.

"Co je to langusta?", pokračoval Matěj v dotazování.

"Langusta je velká kreveta.", četla dál babička v časopise a současně odpovídala Matějovi na jeho otázky.

Dorazili jsme na letiště.

"A kde jí máš, strejdo?"

"Naštěstí není vidět, Matěji.", vrátila se do hry paní učitelka na penzi a dvě tři ženský kolem paní učitelky se pobaveně usmívaly.

"A kde jí teda má?", Matěj čekal.

"Sedni si už na zadek, Matěji a koukej z okna. Vidíš támhle ty ptáky?", snažila se babička zastavit Matějovu zvědavost ohledně krevety nebo langusty strejdy Jaromíra.

"Ptáky vidim, babi, ale langustu ne!", vzpupně zahlásil vnouček.

"Je langusta maso?", zeptal se náhle strejda Jaromír všech v autobuse.

"Jaroušku...", spustila zase paní učitelka, "co by to bylo jiného? Ovoce, když to žije v moři? Zkus hádat.", nabádala učitelka odrostlého žáka Jaromíra.

"Takže maso.", pochopil Jára na první dobrou.

"A to maso máš kde? Můžu ho vidět, strejdo?"

Všichni jsme strnuli, protože jsme z řečí, které Jaromír při cestě do Prahy vedl tušili, že není příliš daleko vteřina, kdy Jarda všem v busu ukáže svoje dosud skryté maso...

"Nemůžeš.", vyhrkl Jaromír na Matěje.

"A proč?", Matěj zase klečel na sedadle a povídal si s Járou.

"Protože jsou dny, kdy se maso nejí, ani neukazuje. Je půst.", odpověděla, naštěstí, za Járu jeho bývalá paní učitelka.

"A to je na furt?", nelenil Matěj s dalším dotazem.

"Ale kdepak, Matěji, to není na furt. Až přijde zajíček, tak půst skončí. O Velikonocích.", vysvětlila úča malému Matějovi to, kdy půst přestane platit.

"Tak já si počkám. Babi, dej mi napít."

Příměstské autobusy se v některých okamžicích stávají rodinnými obytňáky. Zásadní je sednout si dozadu a mít přehled...