Dokážete bez problémů, nebo třeba s brejlema na nose přečíst tento text? Tak to máte velký štěstí! Velký.
Určitě se vám několikrát za život stalo, že jste museli některé úkony provádět po tmě. Třeba když vypadne proud, nebo se v noci černočerné jako sladkej pendrek objevíte na místě, které neznáte. V takových chvílích jsou namísto disfunkčních očí v pozoru uši a ruce.
Posloucháte zvuky, nebo se pomocí hmatu snažíte z černa vybruslit.
Nakonec se nám všem podaří dostat na světlo a fungovat tak, jak jsme zvyklí.
Někdo má ale tmu před očima od rána do noci. Nemám na mysli takovou tu "tmu před očima", kdy se vám mozek skoro rozletí vzteky. Myslím tmu i když kolem svítá, nebo vám nad hlavou lítaj rachejtle z ohňostroje, nebo vám někdo na přímo zasvítí baterkou do očí. Pořád tma. Furt tma. Tma trvalá. Vytrvalá. Prostě nevidíte.
Nevidíte a potřebujete žít.
Žít pomocí uší a prstů.
A tak i jinak, než je běžný, poznávat kohoutek u umyvadla a teplotu tekoucí vody. Poznáváte prstama kliku od dveří, obočí vaší babičky, banán, kartáček na zuby, panenku nebo autíčko, jemnost struktury vlněné šály, hrubý povrch pecnu chleba nebo chladně bezchybnou rovinu skla v oknech.
Naučíte se rukama poznat svět, který nevidíte.
A pak, po všech těchto poznáních, začne malý slepý dítě objevovat abecedu. Brailovu abecedu. Tedy takové ty malé kopečky na stránkách papíru, které jedním bodem, nebo shlukem bodů dávají dohromady slova. Máma, mísa, táta, babička a děda, mléko, radost, hrdost, přátelství, láska.
Bříška prstů po vytlačených bodech přejíždějí stejně, jako jsme jako malý děti přejížděly na bobech různé kopečky sněhu při štrandění s kopce dolů. Prvotní neúspěchy překoná smích po "přečtení" prvních slov.
A první v životě přečtená slova - to je, panečku, něco!
A tak se tři holky, právě kvůli té radosti z prvních přečtených slov, rozhodly pro slepé děti vytvořit veselej a vtipnej "prstíčkář" a mně řekly o text do této slepoříkanky - interkativní knihy pro slepé děti, co poznávaj svět.
Text říkanky je na jedné straně knihy vytištěn v klasické abecedě a pod ní doprovázen překladem do Braillova písma.
Bříška prstíků nevidomých přejíždějí text, který je současně návodnou instrukcí k tomu, co je třeba dělat druhou dlaní na vedlejší straně knížky.
"Chlupaté tělo stonožky táhne se jako ponožky, co natahuješ na nožky", čtou si bříška prstů levé ruky, zatím co bráškové bříška na prstech pravé dlaně najdou na vedlejší stránce přilepený karton ve tvaru vlnky a na povrchu polepený černým sametem.
Dítě nevidí, bříška pracují a sametové stonožčino tělo může i lehounce zalechtat... A tak může i slepé dítě uvidět stonožku, přečíst si o ní a možná se i rozesmát.
Za pomoci sponzorských darů jsem vyrobili 50 ks "prstíčkáře". V plánu je ho dopravit do zařízení, kde specialisté učí malé děti Braillovu písmo.
A proto vzniknul i tento blog.
Pokud někdo ze čtenářů ví o místě, zařízení nebo domově, kde si náš "prstíčkář" najde svoje místo, nechte mi, prosím, doporučení na taková místa v diskuzi pod tímto blogem. Stanete tak možná jedněmi z těch, díky kterým začnou slepý děti číst...
Děkuju.
P.S. Ty tři holky, který měly chuť "něco udělat" se jmenujou Jana Lota (ano, ta zpěvačka), Eva Hulešová a Markéta Jáňová. Říkají si Jiné Laně... Design knížky má na svědomí Káťa Kubánková a o náročnou výrobu se postaral pan Činčera.
