Protože proč by nebylo? Že jo?

Taška na kolečkách rachotila po kočičích hlavách jako nějaká barokní kotrmelína. Ta, co tašku na kolečkách táhla, měla k baroku daleko jako sekáček na maso servírovanej ke štrůdlu.  

Čekal jsem spolu s dalšíma na tramvaj, když se k nám barokni kotrmelína nepřeslechnutelně dokodrcala.

Paní, která byla do tašky zapřažena, vypadala spíš na to, že se při lehčím pšouknutí větru vznese nad nás na všechny jako pověstná betlémská hvězda a svojí září vysuší nebe do lautr sucha a navíc nám v zimních pět odpoledne posvítí na cestu. Tresky vysušené mořským povětřím, které jsem v létě zahlédl se pohupovat na prádelních šňůrách v Portugalsku, byly proti téhle paní pěkně vyžraný peřiny.

Dlouhý kabát, který končil u podrážek jejích ošmajdaných bot, dával ale té Sušince možnost se po chodníku, zapřažená do drkotající tašky, pohybovat jako ty ruské tanečnice, které ačkoliv neobuty do kolečkových bruslí, pohybují se po zemi jako by jely.

Na hlavě měla sušinka naraženýho kulicha s bambulí velkou jako květák. A protože na ten kulich celej den nebe doslova čůralo, vypadala ta čepice jako na talíři naložená bramborová kaše hozená ven na déšť. Pranic nehřála a jedním okrajem stékala Sušince přes obočí a odrážela se při mrkání o její řasy. Kaše se pohybovala.

"Milej pane, dvaadvacítka už asi jela, co? No tak si počkáme na další. Máme na to celej rok a venku je tak pěkně, že jo?"

Proč si všechny tyhle pohádkový bytosti vyberou na ulici zrovna mě?!

"Nebo pojedeme jinou tramvají, v tý bude taky krásně, protože proč by nebylo, že jo?", odpověděla si Sušinka dřív, než jsem stačil vymyslet já. Ulevilo se mi.

"A vy jedete kam?", zeptala se otázkou, na kterou už odpovědět nemohla, protože jako královna ze Sáby s tou bramborou kaší na hlavě rozhodně nevypadala.

"Jedu domu.", odpověděl jsem krátce. Ošklivě krátce na to, že se se mnou jen tak dá někdo na ulici do řeči. "A dvaadvacítka ještě nejela.", chtěl jsem Sušince udělat radost.

"Domu?", lehce koketně pronesla Sušinka a po chvilce mlčenlivého lelkování dodala: "Tak to mě tam možná budete mít, milej pane.", a zaculila se jak holka na přelomu století, která nápadníkovi s rudou tváří velice jemně oznámila, že mu odstává podolek.

Přijela dvaadvacítka a Sušinka s nádechem horníka čapla do rukou madlo od kodrcavé nákupní tašky na kolečkách a chystala se jí celou zdvihnout z mokrého chodníku.

"Pomůžu vám", vzpomněl jsem si na Zorinu nade mnou lehce se mi vysmívající do obličeje. Záhy poznáte proč "vysmívající", namísto usmívající se na mě!

Posledními články ohnutých prstů jsem chytil madlo s úmyslem jím zvednout a přemístit tu tíhu Sušinky do tramvaje číslo 22.

Při prvním pokusu o zdvih se prsty narovnaly jako dětský nožičky, když je mámy při přebalování zbavěj plenek.

"Co v tý tašce máte?", vyjel jsem až útočnou otázkou na Sušinku, která v té době pomocí obou dlaní zavěšených na madlech dveří tramvaje zdolávala severní stěnu spoje číslo dvacet a dva.

"Rychle, ať nám to neujede.", zakvílelo zoufalé poselství z úst Sušinky ve chvíli, kdy i její druhé chodidlo dosáhlo výstupku prvního schodu v severní stěně tramvaje a posunulo tak kabát ke schodu dalšímu.

Skoro jako James Bond, teda fakt skoro..., jsem lapnul madlo tašky pevně do pravé dlaně, nadejchnul jsem se jako lovec perel a tu mrchu těžko přetěžkou jsem miknul z pozice dolní části severní stěny rovnou na její vrchol. 

Sušinka se také blížila k piku dvaadvacítky.

Hora byla pokořena a já s vynaložením veškerého úsilí dobyl vrcholu severní stěny záhy po Sušince.

Ta už seděla na kabátu a tašku přetěžkou jako všechny hříchy světa měla mezi nohama.

"Pote sem.", mávala na mě rukou, "Já vám tu držím místo, že jste mi pomoh, milej pane."

Dosednul jsem ztěžka, a rád!

"Co v tý tašce, ženská, proboha, taháte?", otočil jsem se v sedu k Sušince za mnou a všiml si, že jí v době dobývání stěny kaše evidentně sjela přes pravé oko, ale Sušinka si toho vůbec nevšimla. Byla tím předchozím výkonem dokonale zmordovaná.

Levou dlaní jsem kaši pomalým pohybem přetáhl přes čelo zase někam k vlasům Sušinky. Ani nedutala.

"Tak co v tý tašce máte?", když vás něco fakt zajímá, nenecháte si to přece jen tak ujet tramvají.

Sušinka se na mě koukla a jen tak lehounce pronesla: "Letáky."

Jako šiřitelka volebních letáků Sušinka rozhodně nevypadala. To mi k ní fakt nesedlo. Ale vez jsem si  v kabele domu volební průkaz, tak se mi to tak nějak automaticky spojilo.

"Volební?", ptal jsem se dál.

"Ale kuš volební!", urazila se téměř Sušinka. "Letáky, aby bylo lidem líp. Aby se měli dobře.", vysvětlila mi, proč je její taška tak těžká. Tak těžká je jen a jen proto, aby ostatním lidem bylo líp. Aby se měli dobře. Sakra tíha, vám povim. Já ji držel v ruce.

"A co se v takovejch letácích píše?", zajímalo mě dál a tak trochu jsem doufal, že Sušinka sáhne do tašky a jeden mi dá jako dárek. Je přece novej rok a to se dějou zázraky a leták k tomu, aby mi bylo dobře, bych si rád, pečlivě složenej, vsunul do kapsy kabátu.

"No co by se v asi nich psalo, milej pane...", jemná ironie tekoucí z úst Sušinky dávala milé vale mé představě obsahu letáků těžkých jako hříchy celého světa včetně hříchů toho nejvyššího... "že je máslo v akci a kotlety, že sou od našeho řezníka a pivo pro pány zlevnilo, milej pane. To tam píšou." a rty dala po tom odhalení do takovýho půlměsíčku, kterej mi připomenul vanilkovej rohlíček, kterej se tak taky hezky na každýho směje a voní.

Voní stejně jako Sušinka s rozteklou bramborovou kaší na hlavě, která za sebou Prahou táhne všechnu tu tíhu našich domnělých radostí - že je máslo v akci a pro pány zlevnilo pivo... A to všechno jen a jen proto, aby bylo lidem dobře. Protože proč by nebylo? Že jo?  ...