Probouzet se, jako když labutě přistávají na hladině

Často jsme nenasytně nenažraní. Rozlamujeme v puse slova a v uších máme špunty. Život natahujeme jako heligonku a šouráme nohama, místo abychom se pokusili být aspoň chvíli ve vzduchu.

"...jako když přistávaj labutě", vypadlo z mojí pusy nahlas a vklouzlo do uší a potom zpátky do pusy a opět ven. Všechno krásně v rytmu pohybu labutí letících v houfu s nataženými krky nad hladinou řeky.

Mluvil jsem nahlas sám se sebou, nebo jsem promlouval k lidem pobíhajícím pod balkónem, na kterém jsem stál? Slyšeli moje rady, nebo za sebou v tu chvíli táhli na provázku přivázanou heligonku, která jim táhlými tóny diktovala frekvence jejich hladových kroků?

Nad hladinou poletovaly závoje nevěst, nebo sněhově bílá kombiné něžných prostitutek. Pohyby křídel labutí hladily vzduch, který byl vlhký přicházející bouřkou. Letěly. Krky natažené jako vedle bot položené dlouhé tkaničky připravené na prolejzačku. Šuměly prostorem. Mlčely. Labutí písně se nekonaly. Hlídaly v letu jedna druhou a proplachtily pod obloukem mostu.

V tom letu bylo odhodlání a křehká síla zároveň. V tom letu byla kuráž i znalost vlastních možných chyb. V tom letu bylo ocelové přesvědčení ruku v ruce s neustálými pochybnostmi. Ten let měl pohyb nože roztírajícího povolené máslo na ranní krajíc. Na amplitudách labutího letu se pohupovaly moje oči a pozvolna se rozhoupala i moje hlava. Mělo to smysl, bylo v tom krásno.

Okamžik před dosednutí na hladinu se dosud natažené krky zvlnily, provedly několik tanečních pohybů a pod těly labutí, která připomínala maximálně zmenšená těla bílých velryb, se z peří vynořily oranžové fleky, které se do hladiny řeky zabořily jako lžičky do pribiňáku.

Všech pět závojů nevěst dosedlo na hladinu v několika dlouhých vteřinách po sobě. 

Moje oči i hlava se přestaly houpat. 

Přestal jsem létat.

Dosedl jsem na hladinu balkónu.

Chtěl bych se probouzet, jako když labutě přistávají na hladině...