Proboha, co jsem to porodila? Blbýho alkoholika?

Než se mozek ráno probere, než plně projde resuscitací, dějou se nám v hlavě věci, na který jen tak nepříjdeme...  

Oslava padesátin se protáhla do čtyř ráno. Co taky jinýho dělat o páteční letní noci, než se bavit, smát, popíjet a v závěru setkání semlít živý mrtvý...

Ale i po takovejch nocích se člověk probere do dalšího dne, když všichni živí mrtví přestanou fungovat a je třeba nastavit mysl na sekvence, kdy vám bude pomáhat, ne vám ztěžovat život.

Mozek ještě nefungoval a tak se ruce a nohy hnaly dnem vlastní cestou. Dost krkolomnou, nepředvídatelnou a chvílema (vlastně furt) setsakra chaotickou.

A do toho telefon!

Stál jsem nahej v kuchyni, voda na kafe na sporáku vřela a vřele jsem se snažil dohledat další postup v mém konání. Tím "postupem" mělo být otevření lednice, vytažení krabice s mlíkem a dolití mlíka do zalitýho kafe. Leč...

"Co děláš?", zeptala se mě absolutně nepřipavenýho a neschopnýho dělat cokoliv. Jak jsem teda měl odpovědět?

"Stojím nahej u sporáku, kafe je už zalitý a chtěl jsem ještě něco udělat.", odpověděl jsem a byl jsem vnitřně hrdej na to, že vím, že něco musím udělat, ale co mám udělat - to jsem ani netušil.

"No tak asi mlíko, ne?", pomohla mi máma.

"Díky, Zorinko.", zaradoval jsem se a krabice se z lednice přesunula ke sklenici s kafem na kuchyňský lince. "A co děláš ty?", oddálil jsem instinktivně další možnej dotaz z máminy strany.

"No, právě proto ti volám. Nemůžu si vzpomenout na jméno herečky, co hraje v tom seriálu a má takový ty pěkný prsa. Víš která!", neptala se máma, ale rovnou počítala s tím, že řeknu Zlata Adamovská, nebo Bára Hrzánová, nebo prostě další jméno jedný český herečky, co má prsa a hraje v seriálech. 

Kurnik - těžší otázku po noci s plzní nemohla máma vyslovit.

"To fakt nevim.", odpověděl jsem po pravdě.

"Ale víš!" (Matky jsou často dost nepřeslechnutelně přesvědčeny o tom, že jejich děti vědi všechno, uměj ještě líp a netápou).

"Prsa maj všechny a skoro všechny hrajou v seriálech, aby mohly platit hypotéky."

"No ale tahle je taková pěkná.", snažila se mi pomoct máma.

"Herečky musej bejt pěkný, přece.", lavíroval jsem, co to šlo.

"No to jo, sem ti řikala, že je taková pěkná. Žila s takovym tim tlustym politikem. Ale už sou rozvedený. Víš přece!!!", už s lehkou tenzí v hlase kontrovala máma.

Nalil jsem do černýho kafe bílý mlíko a mozek pořád v zahřívací fázi.

"...a má psa, takovýho toho žlutýho, co má rád děti.", pomáhala máma mýmu mozku, co to šlo, ale vono to fakt nešlo. Jen o lžičce na zamíchaní jsem přemýšlel asi 7 vteřin!

"...žlutýho psa?", zeptal jsem se pro jistotu ještě jednou.

"Nó, žlutýho. Víš jakej to je!"

"Žlutýho psa sem nikdy neviděl, takže nevim.", odpověděl jsem po pravdě. "V jakym seriálu hraje?", zeptal jsem se blbě, protože televizi už nemám a i kdybych měl, na nový český seriály bych se fakt bál dívat.

"No v takovym tom na Nově, nebo na Primě, já už nevim. Voni teď hrajou všude. Ale vždycky hraje doktorky.", dostali jsme se s mámou trošku dál. Já nahej, ona lehce rozčílená, že nevim.

"Kateřina Brožová?", napadlo mě, protože má prsa a lidi o ní řikaj, že je taková pěkná.

"Néé, ta ne!", zfackovala mě matka slovně.

Napil jsem se kafe a opařil jsem si hubu. Mlíka bylo málo.

"...přece bych se tě neptala na Kateřinu Brožovou, tu znám!", lila máma naštvanost z pusy stejně rychle, jako když hasičská hadice likviduje vzniklej požár.

Málo platný. "Já fakt nevim.", mluvil jsem dál a současně s tím dolejval do kafe další mlíko, aby teplota tekutiny ve sklenici nebyla život ohrožující. A byl jsem hrdej, že jsem byl v aktuálním rozpoložení schopnej dělat víc věcí najednou: mluvit, zalejt mlíko do kafe a kontrolovat, jestli nejsem skrz okno do zahrady k zahlídnutí.

"Ježiši kriste, tak se podívej do toho internetu, tam to bude.", zastoupila matka funkci mýho mozku v naději, že se konečně dostane k tížené odpovědi.

"A co tam mám napsat?", zeptal jsem se logicky.

"Co bys kam psal? Normálně to otevři a podívej se.

A tak jsem otevřel notebook a napsal: česká herečka prsa. Když je člověk oblblej zbytkovym alkoholem, dělá věci, na který by si jindy netrouf.

"Tak...", začal jsem, "píše mi to, že "to jsou kůzlata!"

"Jaký kůzlata? Je tam taky něco o tom psovi a politikovi?"

"Ne, o psovi a politikovi ani slovo, ale o jejích kůzlatech celej článek. Miluška Bittnerová.", zvolal jsem nadšeně a měl za to, že je to vono.

"Tu neznám.", lakonicky odpověděla matka a byli jsme zase tam, kde na začátku. V tmavý dezinformační prdeli.

"Hele, Zorino, já už nemůžu. Jsem ještě opilej, mám opařenou hubu, žlutýho psa jsem nikdy neviděl a na český seriály nečumim.

Chviličku bylo ticho.

"Proboha, co jsem to porodila? Blbýho alkoholika?", konstatovala s odporem v hlase moje vlastní máma. "Ti řikám - herečka, pěkná, prsatá, rozvedená s politikem, žlutej pes.", chrlila pořád dokola nápovědy, který mě zaháněly spíš do kouta, než k požadovanému výsledku.

"Vzdávám se.", přiznal jsem po pravdě a těšil se zpátky do postele.

"No tak to ti pěkně děkuju. Teď budu celej den přemejšlet, protože ty nejsi schopnej mi poradit. Tak čau!" a telefon zmlknul a já vrátil do lednice mlíko, upil další hlet kafe a namířil zpátky do postele.

Telefon ale zazvonil znovu.

"Bára Nesvadbová!", zahlaholila máma do mýho ucha.

"Aha, ale to neni herečka."

"No bóže, tak neni herečka. Ale má žlutýho psa a žila s politikem. Nebo ne?"

Maminkám se neodporuje. A to ani ve chvíli, kdy se ptá na herečku, která jí není.