Tomu nebudete věřit, ale prostě se to stalo. A stalo se to mně. Milovníkovi příběhů s pravdou i občas hebkou fabulací v nich. Přijímat příběhy, to chceš.
Madlenka
Maminka Madlenky mně před několika lety pozvala na sekanou s bramborovou kaší a poslední den jejího prvního těhotenství. Císařsky něžný řez byl naplánován na následující dopoledne a "jestli chceš ještě vidět v reálu velrybu chodící kuchyní, tak máš poslední šanci.", byly slova maminky ještě nenarozené Madlenky. A tak jsem si dal sekanou s kaší jako od mý mámy a můj pes Gizela dostala misku s vodou a všichni jsme se v tý kuchyni těšili společně s levitující velrybou z toho, že zítra bude na světě další báječná ženská. ...a pak jsem řek nějakej fór a rozjel se příběh prasklé plodové vody.
"Praskla mi voda", řekla do nebe rozesmátá Eva a rotující minuty se změnily v pikosekundy.
Eva stála u linky, po stehnech, která se už připravovala na tenze, (zaseté do nich Bohem pro dobu porodu), tekla tekutina, kterou jsem viděl prvně v životě! Absolutně jsem nevěděl, co se sebou. Radek - tatínek Madlenky a FOTOGRAF!!! okažitě čapnul foťák a fotil. Eva se smála, já vyděšenej štěstím, Radek fotí a Gizela pod rozkročenýma nohama Evy slízává z podlahy plodovou vodu... Takovou skupinu lidí a psa by do obrazu nikdy nikdo nezakomponoval a ve vší úctě k někdy až úchylné Tarantinově představivosti... tohle by nedal!
A pak už jen rychlé sbalení, Evino povzdechnutí "ja nejsem oholená, mělo to být až zítra dopoledne", se sešlo na Letné po schodech činžáku k autu a Eva odjela a pak přijela zpátky, a to už měla blízko sebe a mně na dotyk Madlenku. Holky, moc vás zdravím.
Tuhle příhodu jsem až po létech dokázal zhodnotit jako dar. Jako něco, co se vám nestane ani jednou v životě. Co se vám prostě nestane. A ke mně to přišlo. Ale poznat jsem to měl až hodně let potom, kdy jsem se v místnosti s tak bizarním a přitom opravdu přenádherným příběhem setkal. Že by mně něco podobnýho mohlo ještě kdy potkat jsem s hlavy smáznul jedním rázným odříznutím, jako když se v pět ráno kosa zakousne do trávy letní louky.
Jenže... Anička.
Maminka Aničky měla ještě před pár hodinami bříško plné člověka, když mi otevřela dům s jménem Liduška, které je vyvedeno na jeho černými prkny pobytém štítě. Nápis Liduška je žlutý. Liduška byla moje babička. Příběh se rozjel...
Byl jsem v tom domě poprvé, protože maminka Aničky se nedávno nastěhovala. A nastěhovala se do pohádkovýho místa. Dům žije s majiteli a majitele s ním. Odevšad to na vás cáká a najednou máte pocit, že nestojíte na zemi, ale že vaše chodidla kloužou ve vzduchu pár centimetrů nad ní. Pohybujete se v místnosti plné krásných skleněných objektů (majitelé mají kromě svého domova rádi i sklo a práci s ním). Na stěnách obrazy, které vám hned spadnou až za zorničky v očích a vyprávějí svoje příběhy přímo vašemu mozku. A deky přes různá křesla a na dece spící kočka a po bytě běhající fenka - z útulku - pořád podezřívavě štěkající. A dvě malé děti. A uprostřed pokoje maminka a malým, ale už úplně plným kulatým bříškem s člověkem uvnitř.
Znovu krásnej příběh, kterej nepřivoláte. Takový příběhy choděj sami. Aby nás překvapily. Aby nás polechtaly a někdy štíply. Aby se naše prsty chvílema chvěly, jako by jim byla lehká škrábavá zima.
No a pak, po "nakouknutí do kouzelného domu", jsme si maminkou Aničky povídali, ona si hladila břicho a měla vekou radost z krásných prsou, která se objevila díky Andulce. A slova mimo jakékoliv stupnice a pravidelnosti lítaly pokojem a maminka se smála a já před sebou viděl ženskou, který bych se fakt chtěl narodit. Spokojená, veselá, milá, pokorná, krásně sebevědomá a hrdá. Taková ženská přede mnou seděla. A těšila se na zážitek, jaký ještě neznala. Na porod. Její první porod. Ale času bylo dost, až někdy kolem dvanáctého, po Velikonocích...
A pak jsme se rozloučili s tím, že zítra budeme odpoledne venčit a já vypad. Ale to rozloučení, a to jsem si uvědomil až dneska, bylo jiné, než stovky rozloučení před ním. Objetí bylo opatrné, přestože já objímám rád a hodně na pevno. Ale bříško a křehká maminka a emoce z kouzelného domu mi nedovolily obejmout tak, jak je u mně normální. Ale i přes tu opatrnost jsem cejtil, jak to funguje. Jak je objetí důležitý. Jako ho potřebujeme, protože při něm v jednu a tu samou chvíli bereme z plna hrdla a současně, v jedné linii, rozdáváme nás samé s rozevřenou náručí, přestože v objetí.
Abych celou tu situaci lehce znemravnil, přidal jsem u branky větu: "Já už radši jdu. Protože jak se potkám s těhotnou ženskou, tak hned rodí. Cha cha cha." A pusa a Stella klacek do huby a štrádovali jsme si to domu.
A dneska telefon a maminka od Aničky mi řiká, že Anička je už na světě. Že jí pár hodiny po mém odchodu praskla voda a že Anka už je tady. Zdravá. Klidná. Spokojená. Stejně jako maminka. Maminka, která Aničce ukáže nebe, na kterym lítaj čápi a hlínu, skrz kterou se prodíraj celej život žížaly. Takový mámě bych se rád narodil.
A tady moje příběhy o prasklé plodové vodě...ZATÍM... končí.
Vím, že jsem byl u příběhů, který jsou ne zdaleka pro každýho "zažitelný". A pokaždý se zatím narodily holky. A v obou případech opravdu výjimečnym maminkám. A z Madlenky je pěkná štramanda a veselá ženská. Andulce bych přál to samý. (Danico, zdravím vás a moc se těším, až se Andulka předvede...)
Mám rád příběhy. A čím víc je mám (někdy fakt až úchylně) rád, tím víc jich ke mně chodí. Přilítnou nebo někdy jen proletí. Můžou si totiž vybírat, ke komu se nakonec přikloněj. Příběhů není víc než lidí! Příběhy jsou primadony, dámičky a seladoni, co se v naší poptávce po příbězích přehrabují... A lidi příběhy chtějí. Ale často pro rychlost, hltavost a požíračnost dnů, které přebíháme, sami lidi bráněj tomu, aby si příběhů všimli. Někdy to prostě nejde, znám to sám. A protože lidi příběhy chtějí, měli by je ti, co je dokážou sem tam polapit, posílat dál...
Marto Kučíková, prosím, nějaký příběh.... Díky.
