"... pořád se z nim směju, výš..."

Seděla na lavičce na zastávce v Nuslích a kouřila. On seděl vedle ní.Jedenáctka nějak nejela. Bohudík. Viděl jsem po dlouhé době opravdu spokojené lidi!

"Musiš bejt hodná a musiš se učit, vyš, jinak ti barbynu nekoupim, vyš?", tvrdou čechoslovenštinou s výfukem smradlavého dýmu z cigarety pronesla paní v teplákách. Ale nóblovejch teplákách. Blýskavejch - kamínkama obšitejch! Bříško paní měla asi půl metru od její páteře a seděla s nohama od sebe až hanba. Tlustá Romka. 

"Já už nechci barbínu", odpověděla měkkou čistou češtinou zřejmě vnučka. Krásná, vysoká, černooká romská holka. Deset už ne, ale patnáct jí zdaleka také nebylo. Ale poznejte to na knap...

"Vona by chtěla ajfón, viď, Dominičko", doplnil slova holky obrovský kulatý výrazný Rom, hulící další smradlavý cigáro. Na sobě neuvěřitelně vyšívaný džíny a žlutý sako! Zářivě žlutý.

"Já jí dám ajfon. Na to má času dost. Stejně nemá řidičák, ne?", reagovala Romka na informaci o potřebách Dominičky.

"Babi, to je telefon", zasmála se Dominička a kanárkový Rom se přidal.

"Dyť jeden mááš, ne? Chceš dva telefony, jo? Nacoprosimtě?", reagovala babička a pohazovala překvapním hlavou na silném krku omotaném snad sto padesáti zlatými řetízky.

"Dyť má dvě ruce, Hedviko", zasmál se kanárkový Rom a zadupal do šedých dlaždič na chodníku vajgla z dokouřené cigarety.

"Je lepší babi, má hodně aplikací, můžu se s ním i učit, víš?", začala medově strategicky fungovat Dominička.

"Já se vždycky učila s maminkou", vypadlo z paní teplákové kamínkové a i ona v tu chvíli dokouřila. Vajgla secvakla mezi palec a ukazováček a elegantním obloukem ho odpálila do vozovky. Takhle dobře to umí málokterej chlap. Babi Roma v tom byla kadet.

"Ty ses někdy učila, jo?", rozchechtal se Rom kanárkový na celou stanici tramvaje. Sdělení paní teplákové kamínkové mu udělalo takovou radost, že se z ní až rozkašlal. Vstal z lavičky, obě dlaně si opřel o pokrčená kolena a v mírném předklonu pořád za plného smíchu opakoval "ona se učila! ona se učila, lidi, ona se učila!".

Česká populace (bílá) čekající na stejném místě na tramvaj se začala šklebit a odstupovat od babičky, dědy a Dominičky a svejma ksichtama dávala najevo, jak nepříjemný je jim jejich chování. 

"No, učila, noo! Ale ty ses neučil a podivej, jak si blbej.", začala se zase smát paní tepláková kamínková. Nahlas, Chraplavě. S občasným odkašlavání. Jako jazzová zpěvačka.

"Není blbej, babi, děda neni blbej", bránila Dominika pana kanárkového Roma a došla k němu a chytla ho za ruku.

"VOn uplně chytrej neni, ale pořád se z nim směju, výš?", zapálila si babička další cigaretu a schovala se na chvíli ve vyfouknutém dýmu. Plíce měla určitě jako Ella Fitzgeraldová.

A pak, když se z dýmu opět vynořil její obličej, mrkla na kanárkovýho Roma tak rozzářeně, až jsem mu tu teplákovo kamínkovou žensku záviděl do morku mejch starejch kostí.

"... pořád se z nim směju" - zásadní, krásné, jedinečné a moc důležité pro vztah dvou lidí!

Přijela tramvaj. Většina bílé populace s otrávenejma ksichtama odhodila hořící cigarety na dlažbu chodníku a se zkyslejma obličejema nastoupila do břicha červené elektropotvory. Nastoupil jsem i já. Tramvaj nás spolkla a skládácí dveře se za námi spojily jako čelisti hladové štiky.

Babička, Dominička a dědat zůstali ve stanici. Asi čekali na jiný číslo.

Stál jsem u zadního okna odplouvající štiky a díval se na ně jak mizej a jak se pořád smějou...