Pomník Husa se lesknul jak psí kulky

"Když si něco moc přejete, tak se to stane", říkají často lidé, kteří něčeho dosáhli. Jak si ale vysvětlit setkání s andělem, kterej hulí jointa?

Včera byl takovej ten den, co už smrdí jarem.

Nebo modrý jako moře v Řecku, slunce se snažilo a rozsvítilo celou Prahu očekáváním, nadějí a hlavně pořádnym elánem.

Čekal jsem na staromáku na dva přátele z Anglie. Dlouho jsme se neviděli - nebyl čas (ta kráva zlá nenasytná!) a tak jsem si při čekání na ně honil hlavou všechno to, co se stalo od doby, kdy jsme se viděli naposledy.

Pomník Husa se lesknul jak psí kulky.

Kolem mě lítaly duhové mýdlové bubliny, které tam pomocí kýblu s jarem a dvou tyčí s provázkem rodila jednu za druhou hubená blonďatá holka . Bublinami proskakovali čínský kluci a čínský holky, který měli oblečený mikiny "Drink in Prague". A fotili se u toho. Chvílema jsem si připadal jako na nějaký estrádě v Si-Anu. Nebo jako lehce zhulenej.

Bokem ode mě postávali pražští fiakristé a lehce smrděli jejich koně zapřažení do bílých houpavých kočárů.

A plno lidí. Plno. Pupek turistické Prahy nacpán k prasknutí nebo aspoň k upšouknutí.

...a pak...kolem mě proplul anděl. A hulil jointa. A díval se při tom plynulém pohybu na mě. Celkem upřeně! Jako by mě zdravil.

MŮJ ANDĚL STRÁŽNÝ? - napadlo mě. 

Vzhledem ke konstrukci jeho těla - dobrej pořízek (můj anděl musí mít fyzicky na všechny ty moje průsery, před kterejma mě musí, MUSÍ, chránit), špeku v jeho puse (naši strážní andělé musejí mít nějaké naše "vlastnosti" aby nám rozuměli) a k absurdnosti celé té situace (takovej je zatím můj život a já se nezlobím) jsem si myšlenku, že jde o mýho strážnýho s klidem připustil.

"Konečně vim, jak vypadá", řekl jsem si sám pro sebe spokojeně a čekal dál na moje přátele, když mi anděl zmizel za zády.

Za pár minut se ale objevil podruhé.

Lehounce, jako by nad zemí, plul zase směrem ke mně. "Asi dobrej matroš", napadlo mě, když jsem sledoval styl jeho pohybu.

Trochu mě mátl černý kříž, kterého se při pohybu přidržoval.

Sundal jsem sluneční brýle a odhalil panoptikální pravdu.

Můj anděl se nedržel kříže, ale řídítek takovýho toho vozítka, na kterým se stojí a jehož řidiči tak lehce serou svýma jízdama lidi na chodníku.

Tím jak měl ale bílou řízu až na zem, byla kolečka skryta a člověk mohl mít pocit, že se anděl nad zemí vznáší.

Jeho křídla se pouze lehce chvěla. Nemával s nima jako husa berneška mířící ze severu na jih.

Pocit z jeho "letu" byl umocněný zapáleným jointem v koutku jeho rtů. To se letí jedna radost.

Čuměl jsem na ten úkaz a na anděla se usmál.

Dorazil až ke mně, lehce pohnul křížem v ruce a zastavil svoji řízu pár centimetrů nad dlažbou staromáku.

Málem jsem pokleknul...

"Chceš?", podíval se přímo na mě a nabídnul pár prdů z jeho špeka.

Nabídku jsem přijal.

Po druhym výdechu jsem poněkud vyšším hlasem než je obvyklé vypustil z pusy:

"Ty si můj anděl strážnej." A dal jsem si třetího prda.

"No jasně, copak máš nějakej matroš s sebou?", zeptal se ten anděl na vozejku a popřál mi hezkej den. 

V tichosti odšuměl směrem ke Cartierovi.

Mám strážnýho anděla a potkal jsem ho v době, kdy ho tak nějak víc potřebuju. Je tlustej. Hulí.  V ruce drží černej kříž a lítá těsně nad zemí. A má bílej obličej. Možná, že ho na staromáku potkáte i vy.