Polomáčenky

"...prosim tě, nemudruj, nekňuč, čapni ten křovinořez a pusť se do toho. Život nepředěláš. Tomu, co je ti určený, se stejně nevyhneš. Živej plot čeká!"

Víkendy u matky nejsou jen o švestkovym koláči, kuřecí roládě a lehátku na zahradě za chalupou.

"...budeš muset máknout, já už na to nestačim a udělat se to musí, jinak tu budeme za chvíli žít jako v džungli.", promluvila matka a dívala se při tom z okna směrem do zahrady, kterou kolem dokola jako dlouhá a tlustá anakonda obepínal hodně divoce rostlý živý plot.

Díval jsem se na rozsah mé budoucí práce zpoza jejích zad a poznamenal: "Já to teda udělám. Neřikam, že rád, ale udělám. Jen mi urči vejšku, do který mám keře zastříhnout a pak si mě už nevšímej.", požádal jsem.

"No to tak! Znám tě. Ty si schopnej v první minutě pilou přefiknout kabel a bude po prdeli. Znám tě moc dobře!", vyfoukla ze sebe rychle a nahlas. Nebylo pochyb o tom, že určenou výškou zástřihu její účast na celé operaci nekončí.

Došli jsme společně k hlavě anakondy - k začátku živého plotu kolem celého pozemku, na kterém by v pohodě mohly v jednu chvíli přistát dva boingy a tři další odlétat.

"Udělej si na prodlužovačce uzel.", zněla první rada.

Neprotestoval a uzel jsem udělal.

Zvuk pily proříznul jinak úplně klidný a tichounký sled letní soboty.

Zaříznul jsem pilu do trsu strachy rozklepaných mladých výhonků a začal je jeden po druhém kosit.

"Vem to odspoda", ozvalo se za mnou a hlas matky spolehlivě překryl zvuk vycházející z pily.

"Odspoda!", přidala matka na síle hlasu.

Vypnul jsem pilu, otočil se opovážlivě směrem k ní a zeptal se: "Proč?"

"Aby ses tolik nenadřel.", znělo vysvětlení.

Vedro se dalo krájet, plot se dal řezat a já byl na pokraji exploze z toho, že mám při tak primitivním konání, jako je úprava živého plotu, za zády poradce, který by mě měl milovat a ne mi říkat, co dělám blbě. Děti jsou i ve vyšším věku pořád naivní a mají za to, že maminky mají jen hladit a stavět na stůl talíř horké voňavé kuřecí polívky.

"Seru tě, co?", vypustila z pusy máma a příjemně se přitom usmívala.

"To teda! Ale co nadělám? Jen si myslim, že bys už mohla jít upíct ten koláč.", snažil jsem se lstivě matku vyhnat z místa popravy mladých výhonků živého plotu.

"My", začala máma, "to máme tak trochu v popisu celoživotní práce."

"Ještě, že nejsem matkou", poznamenal jsem suše a znovu nahodil pilu a zakousnul se jí do keře.

Mladé pruty se lámaly a padaly mi k nohám jako oběti mnou vykonávané popravy.

"Ujelo ti to. Ty to nevidíš?", napálila matka do mých zad další sdělení.

"Já to pak srovnám!", opáčil jsem už lehce vztekle, vypnul jsem pilu a z hlavy si setřel pot a na něm pár přilepených lístků.

"Pak je zbytečný, udělej to rovnou a nemusíš nic napravovat. A dej pozor na ten kabel!", odpověděla a nešla píct koláč. Naopak. Dala si ruce v bok a nehla se z místa.

"To není život - to jsou galeje!", pronesl jsem lehce pateticky s vypnutou pilou v ruce spuštěnou kolem mých nohou.

"Ty víš prd, co jsou galeje! A vem to teď pěkně odspodu a teprve pak to rovnej shora podle výše sousedovic plotu. A bacha, ať pilou nezajedeš do těch planěk. Víš, kolik stálo nabroušení????"

"Nevim. A ani nevim, kolik bych dostal za zranění matky křovinořezem.", prohlásil jsem a zapnutou pilu z legrace otočil proti té, která mě odnosila, porodila, vychovala a teď mě prudí u zahradnických prací.

"Pár facek bych ti dala, i kdybych si přitom měla stoupnout na židli, abych na tebe dosáhla", prohlásila máma.

Přestal jsem "útočit", obrátil jsem se zase ke keři a pilu znovu spustil. A vzal jsem to pěkně odspoda - tak jak máma chtěla.

Když poznala, že jsem rezignoval a beru to ze spoda, potichu zmizela do chalupy.

Za dvě hodiny bylo dílo dokonáno.

Na zahradu jsme mohli v tu ránu vpustit celou skvadru jezdců z Velké pardubické. Koně i jezdci by si užili osekaného živého plotu jako přirozených překážek pro skoky.

Stál jsem hrdý a zpocený uprostřed zahrady. Výjimečný pocit z ruční práce výrazně přebíjely rozklepané ruce a bolavá záda.

"To je pocit, co?", zaslechl jsem za sebou a uviděl mámu, jak ke mně jde přes tu obrovskou zahradu a v ruce nese sklenici s vodou.

Zhluboka jsem se napil ledový vody z naší studny a když jsem sklenici mámě vracel, dostala se mi do ruky jedna polomáčenka.

"Jo, hochu, život je jako polomáčenky. Z jedný strany hořká čokoláda a z druhý sladká křupavá sušenka. Jak to ale dáš do huby a trochu sušenku rozmydlíš v puse, zjistíš, že ten mix chutná báječně.", vysvětlila mi, jak je třeba život brát s jeho sladkou i hořkou stránkou.