Podívejte se, jak se ten pejsek po ránu hezky vydělal...

Některé chvíle, i kdyby byly sebekratší, si zapamatujte. V danou chvíli sice možná nepoznáte, jak jsou důležité. Ale jednou přijde čas, kdy je dobré si na podobné chvíle vzpomenout.

Seděla v parku na lavičce. Obličej poslala směrem k jarnímu slunci a automatickým pohybem ruky zkontrolovala se zavřenýma očima igelitovou tašku, kterou měla postavenou na chodníku vedle svých nohou.

Vlasy jí díky větru poletovaly kolem hlavy jako fénem rozfoukané nitě. Bílé sáčko zdobily ornamenty ne nepodobné těm modrým z cibulákových porcelánových souprav. Béžová sukně končící pod koleny odhalovala unavená lýtka a chodidla byla zanořena do nevzhledných bot na klínku. Vypadalo to, jako by si sedla na lavičku a odpočívala před další cestou dnem, který se právě otvíral.

Nepospíchal jsem. Měl jsem v sobě takové to ráno, kdy pospíchat je zakázené. Kdy je lepší se jen tak poflakovat, hlídat s igelitovým pytlíkem v ruce nahrbení psa a jinak dát mozku pár minut volna.

Na lavičku vedle cibulákové dámy se posadila asi čtyřicetiletá žena a zapálila si cigaretu.

„To je den, že jo?“, řekla, vyfoukla dým a podívala se na paní v sáčku.

Ta otevřela oči, rukou opět zkontrolovala pozici igelitové tašky a jen souhlasně přikývla hlavou.

„A vy jste nějaká smutná“, pokračovala v nedialogu kouřící žena.

„To se vám jenom tak zdá“, pronesla zlehka cibuláková dáma a dlaněma si urovnávala sukni na stehnech tak, jak to dámy v letech dělají.

„To se mi nezdá, to vidim“, posunula se na své lavičce blíž k lavičce cibulákové dámy kouřící žena. „Já totiž vidim do lidí, vite? Moje máma byla Cikánka, a tak to mám po ní. Naštěstí jenom tohle. Jinak jsem bílá stejně jako vy. Tak co vás trápí?“

Stella se nahrbila k rannímu výkonu. Pytlík jsem měl připravený v dlani.

„Proč si myslíte, že mě něco trápí?“, pustila se tentokrát do dotazování cibuláková dáma.

„Protože máte zavřený oči. Před čim se schováváte?“, dostalo se jí otázkou odpovědi.

„Neutíkám. Jen odpočívám a sluníčko mě pálí do očí.“, opsala svoji situaci dáma v kostýmku.

„Nejblbější je, když lidi lžou sami sobě“, vyfoukla kouř z cigarety ta na půl Cikánka, zvedla se a zeptala: „Můžu si sednout k vám?“.

Paní v kostýmku se lehce ošila, ale protože měla vychování, souhlasila.

Stella se přestala hrbit a rozběhla se trávou číst další zprávy v ní. Hovno muselo na palouku chvíli počkat. Stejně jako já jsem musel počkat na další slova v dialogu dvou žen, sedících vedle mě na lavičce.

„Tak co to je?“, trvala na svém kouřící žena, „zdraví, láska, děti?“

„No to bystě měla poznat nejspíš vy, když máte ty schopnosti po mamince“, řekla s lehkou pochybností v hlase dáma v kostýmu.

„No...vidíte, tak přeci jen vás něco trápí. Zdraví to nebude, to já poznám i bez toho, abych se podívala do dlaně.“, řekla sebejistě ta kouřící, nechala upadnout oharek cigarety ke svým nohám a tam ho nemilosrdně rozšlapala podrážkou bot.

„Já se vám ale nechci svěřovat.“, řekla rázně dáma v kostýmu. „Vždyť vás vůbec neznám.“

„Já vás taky neznám, a přesto si myslím, že potřebujete pomoct! Zdraví to nebude. Jste ženská v tom nejlepším věku, jak to tak vidim“, prohlásila sebejistě ta na půl Cikánka.

„Ale prosim vás, už jsem stará bába“, odpověděla polichoceně cibuláková dáma.

„Takže děti, že jo?“, nedala se odbýt vědma a přisunula se po zadku na lavičce blíže ke své oběti.

„No to víte, nic není ideální.“, rozvazovala paní v sáčku.

„A to je právě ten omyl. Všechno kolem nás je krásný. Podívejte se třeba, jak se ten pejsek hezky po ránu vydělal, aby měl hezčí den.“

Musel jsem se usmát.

„Kdyby bylo všechno tak jednoduchý, jako s tím pejskem, to byl byl život, panečku.“, s uvolněným vydechnutím prohlásila paní Cibuláková.

„Ale vono je. Věřte tomu. Já teď du do nemocnice, tam mě zase budou ozařovat – víte co to je, že jo? - a pak si skočím na čočku s vejcem.“, řekla jakoby nic vědma, zašmátrala v kapse, vytáhla krabičku a připálila si další cigaretu.

„Ale to byste neměla tolik kouřit, když se léčíte.“, téměř maminkovsky pronesla

„Jo? A jak to víte?“, odpověděla jednoduše nemocná, zastrčila krabičku zpátky do kapsy, vstala a pořád se dívala na dámu sedící na lavičce a hlídající si svoji igelitovou nákupní tašku. „Lidi často dělají všechno jinak, než by měli. A víte proč? Protože se bojej.“, vyfoukla dým a řekla. „Tak třeba někdy na shledanou, teda jestli tu ještě budu.“ A odešla.

A já vstal, na pažitu jarně zeleně nedočkavé trávy jsem dohledal hovno od Stelly a v pytlíku ho odhodil do blízkého odpadkového koše.

„Lidi často dělaj věci jinak, než by měli, protože se bojej.“ To si zapamatujte. Jde o dost důležité chvíle v našich životech.