Počkej, neutíkej mi, maminko. Já tě chci ošmatat celou!

Je jedno, kolik je vám let. Je úplně fuk, kdy se naskytne možnost ošmatat si mámu. Až  taková chvíle přijde, prostě to udělejte!

Neděle u mámy...

Čím je člověk dál, myšleno starší, tím víc si umí neděle u mámy užít.

"Asi to bude málo slaný, hochu, my už nesolíme skoro vůbec.", začala naše diskuze u kuchyňské linky v chalupě minulou neděli.

"A mastný to taky nejni, jak tak koukám.", poznamenal jsem, když jsem odklopil víko římského hrnce a na pozoroval kousek libového masa a smečku dušených rajčat plněných mletým masem smíchaným s bylinkami ze zahrady.

"Je léto.", odpověděla Zorina pragmaticky, ale pro moje chuťový buňky dosti nelogicky.

"V létě se nemastí?", zeptal jsem se.

"Ale mastí, hochu, mastí. Jen ne jídlo. V létě mastim sama sebe. Krémíčky. Dyť víš. Slunce je svině.", vysvětlila matka, co se v létě mastí a co ne.

Postávala v kuchyni vedle mě v plavkách. Dvojdílných. Některý ženský maj prostě kuráž až do konce.

"Vopálená si jako od Jadranu.", pochválil jsem mámě medový nádech pokožky jejího těla a tak trošku jí tu barvu záviděl.

"Vopálený to je, chlapče, ale už dosti rozklepané.", usmála se Zorina a vidličkou přenesla první naducané rajče na bílý talíř.

"Koukni.", řekla dál a vzala do svejch rukou mojí dlaň a začala s ní rejdit po bříšku, který bylo kdysi dávno na celejch devět měsíců mojí garsonkou.

"Hezky měkoučko.", pochvaloval jsem nahlas moje pocity z hlazení garsonky.

"A pak tady...", přetáhla Zorina mojí dlaň k loktu a výš. "Tady se ti to klepe jako dobře udělanej sulc."

"A co prdelka?", zeptal jsem se, když jsem lžící nabíral z hrnce šťávu, kterou do něj pustila udušená rajčata napěchovaná mletým masem.

"Prdelka...", povzdychla máma, "to bejvalo. Teď mi pod zádama visí pořádná bábovka, ti povím. Však si sáhni..." vybídla mě k prozkoumání této části jejího těla.

Poplácal jsem Zorinu po zadku a ten se rozhoupal tak mile, jako se rozhoupou zvony ve zvoničkách, když ještě někde náhodou zvoněj klekání.

Na talíř k rajčatům přistály dva na pánvi se sádlem opečené škubánky.

"A stehýnka...", vzdechl jsem hraně a rukou sjel pod bábovku, abych je pozdravil pohlazením.

"Ano.", prohlásila Zorina jasně. "Stehýnka mám dvě, ale zepředu jsou hezčí.", usmála se na mě. "Bylo by fajn, kdyby stejně hezký byly i ze zadu, ale co nadělám. Celej život na nich sedim nebo ležim, tak sou už takový ošoupaný. Chceš i kousek masa, nebo ti rajčata budou stačit?", chtěla debatu o zadních stranách jejích stehýnek matka ukončit nabídkou kvalitně udušené vepřové kýty.

"Počkej, neutíkej mi, maminko. Já tě chci ošmatat celou!", usmál jsem se a ke dvěma škubánkům na mém talíři přidal ještě jeden. Škubánek totiž ... to je jistá jízdenka do dětství.

Zorina na mě mrkla, lascivně přivřela oči a řekla: "Hochu, která echt ženský by utíkala, když jí chce chlap ošmatávat? Jen pozor na tu celulídu. Tam už to na ošmat není úplně vono. Přisolit?", zeptala se na ve fázi debaty o její celulídě.

Přisolili jsme jídlo na dvou talířích. Na talířích pro mě a pro Josefa. Zbylé dva talíře zůstaly nepřisoleny.

Máma poodešla k oknu a zakřičela do naší červnové zahrady: "Klucííííííííííííííííí, oběd."

A ze zahrady do kuchyně jsme nepřišli my s bráchou, ale mámy Jirka a můj Josef a začalo léto a máma měla na sobě zase dvojdílné plavky a její tělo bylo rozhoupané radostí...