"Utrácejtě peníze doma.", poradil nám před létem pan premiér a frnknul k moři... A my? My jsme dali na premiérovu radu a začali jsme ještě více vejletit. Po Česku!
Za léto jsme udělali čtyři reklamy a když bylo dotočeno vypadli jsme ven.
S plánovaní vejletů neděláme žádný cavyky.
Základním kritériem je nejet po dálnicích a zajet do míst, která jsme vždycky jen projížděli, nebo se v nich zastavili na oběd. "Hic sunt leones"!
A protože už jsme tak lehce zparchantělí, a protože dáváme na přání pana premiéra, vybíráme si tak trochu lepší místa na přespání.
Předností boutigue hotelů (a je jich v Česku už dost na výběr) je i klid v nich.
Je v nich měkko a personál takových hotelů funguje neskutečně skvěle. Když je potřebujete, stačí naznačit a jsou tu. Když chcete relaxovat, stává se personál neviditelným. Dokonalost sama.
Navíc...je hodně příjemné, když vás u snídani číšnice osloví jménem, pohladí s radostí vašeho psa a zeptá se nejdříve na jeho misku s vodou a teprve pak vás, co si přejete pít.
A je přímo snové, posadit se do krásných zahrad takových hotýlků, poslouchat jazz s opravdu mistrovsky vyladěnou hladinou zvuku a k tomu všemu ještě jako pozornost od hoteliéra sevřít v dlani těžkou vysokou sklenici plnou ginu a toniku s několika lístky šalvěje uvězněných mezi kostkami ledu.
---
Na lehátku vedle posedávají naši krátkodobí sousedé.
S velkou jistotou takového místa lidé v našem věku, kteří rádi poznávají a mají na svá poznávání rádi klid. Děti mají už dávno dospělé a vnoučata jim mezi hlídáním nechávají sem tam k jejich péči. Vyjedou si užívat.
Lidé upravení, bez manýr, často - od pohledu - v dlouhodobém vztahu.
Lidé sousedé, se kterými se tak rád dávám (když poznám, že je chuť oboustranná) "do řeči".
Po prvním pozdravení a usmání se je dobré chvíli strategicky počkat a mlčet. Nechat těm druhým prostor, aby se rozhodli. Aby se třeba bavili dále jen spolu, nebo aby bylo možno nahodit udičku...
Hodně z těch prvně se poznaných se "do řeči" na takovém místě dá!
"Jste tu prvně?", "Byli jste u nového husitského kostela?, "Máte krásnýho pejska." (to mě maj hned na lopatě), "Tady je klid, co?", "Taky vám sprcha cáká ven?", "My sem už jezdíme léta." "Co děláte? Myslim jako profesi?", "Zítra je tu v zahradě jazz naživo. - Ale my už zítra ráno jedeme dál. - To je škoda." "Vy asi děti nemáte, co? (a hodně milej úsměv k tomu). "Toho Císařovskýho na Hluboký opravdu doporučujeme."
Takové a další podobné udičky se nahazují a pak se my dva zvedneme, vezmeme lehátka a přesuneme se k našim novým sousedům, kteří se hned zeptají, co pijeme...
A pak se usadíme a povídáme si.
Jen tak. Do tichých večerů.
Jen tak. Do větví stromů, co vyrostly, abychom pod nimi mohli povídat.
Jen tak. Mluvit a smát se a zajímat se a dozvědět se a třeba ty další i pobavit.
Jen tak. Poznávat živé lidi.
Jen tak. Poslouchat jejich příběhy a mít v uších pro vyřčená slova volný průjezd bez jakýchkoliv omezení.
Jen tak. Plynout s časem - protože jinak to stejně nejde - a plynout jím ve společnosti lidí, kteří vám obyčejným vyprávěním rozsvítí naději, že tak to pořád ještě je.
... a pak, jen tak, objednat na revanš další čtyři sklenice s ginem a lístky šalvěje.
Jednak proto, že jde o opravdu mistrovsky namíchaný gin/tonic, ale více proto, že jazyky vypravěčů budou ohebnější a jejich duše vzlétnou elegantně k nebi.
... povídat a mezi nasloucháním a vyprávěním si pod stolem drbat lejtka pokousaná od komárů. Stokrát vám někdo může říkat - nedrbej to, zhorší se to!
A i přes poštípaný lejtka čas velemile plyne.
A já si to všechno schovávám v hlavě a v prstech a v ramenou. A někdy i v nohách.
Nefotím. Já vlastně strašně málo fotím. Já si totiž takový chvíle natáčím a ukládám někam mezi uši. A když je chuť - pustím si film.
A takových chvil jsme o letošních prázdninách zažili tolik, kolik písmenek není na všech stránkách Slabikáře.
A proto... panu premiérovi s poděkováním: fakt jsme si to užili. A podpořili jsme s našimi možnostmi ty, kteří to opravdu potřebují. A hlavně... potkávali jsme lidi. Za to ještě jednou děkuju.
