Pani, nedáte si čáru?

"... to si teda poslechni, jak máš blbou maminku. Hravou, ale pořád ještě úplně blbou!" Podobnou reflexi aby člověk pohledal.

"Prosim tě, ale rychle, mám nakvap.", založil jsem na dialog ve zrychlenějším tempu.

"No jasně, že rychle, komu by se chtělo dlouze vykládat o tom, že je blej? To dá rozum."

Zorina mě trošku tímhle sdělením uklidnila v pozici, kdy jsem měl na ucho mobil přitlačenej k němu levým ramenem, zatímco volnou pravou rukou jsem si natahoval trenky.

"Víš co je čára, že jo?"

"V jakym slova smyslu?", ptám se a poskakuju polonahej kolem koupelny.

"V jakym slova smyslu? Chceš, abych byla rychlá, ale ptáš se mě, v jakym slova smyslu víš co je čára? Prostě čára."

"OK, pokračuj. Stello, dojdi si pro korále.", dám v rychlosti příkaz Stelle, aby se postavila do předsině, kde na háčku visej její korále - obojek.

"Ty mluvíš se psem?", zarazilo mámu.

"Jo. Ale zpátky k čáře, mám fakt málo času. Ano, vím co je čára."

"Chacháááá.", zasmála se máma. "Hovno víš, taky jsem si myslela, že vim, ale nevěděla jsem."

"Zorino, prosim, já fakt nemám času tolik, abych se bavil vo tvý čáře.", žadonil jsem.

"Né o mý. To není téma pro matku a syna. O čáře jiný mluvim."

"Tak to rozjeď. Poslouchám.", lovil jsem přitom z prádelníku triko a bohužel i lehkej svetr.

"Čekám na autobus, jela jsem od doktora. Představ si, že mi ten mladej doktor..."

Nenechal jsem mámu domluvit.

"Byla jsi na gyndě?", hodil jsem dotaz a z prádelníku vytáh´ triko.

"Proč na myslíš, že jsem byla na gyndě?", zarazilo mámu.

Bylo jasný, že spojitost gynda/čára nebude mít úspěch.

"Takže", nadechl jsem se a doběh do kuchyně nalejt vodu do varný konvice, "takže autobus."

"No...a čekám ti na ten autobus a kolem zevlujou takový ty mladý cikánský kluci, co holkám řikaj, že jsou Jugoši."

"Dobrý. Dál.", voda v konvici začíná vřít. Do hrnku nasypu kafe a promíchám ho lžičkou s horkym mlíkem.

"Ty si vaříš čaj?", odskočí opět máma od tématu.

"Kafe, Zorino, ale zpátky k jugošům, který jsou cikáni, prosim."

"No, víš že nejsem žádnej Forrest..."

"Forrest Gump? Jak Forrest Gump souvisí, prosim tě, s čárou?", kafe domícháno.

"Ne Gump, Forrest, zakladatel Ku Klux Klanu, přece."

Oněmim. Matka zná jméno zakladatele Ku Klux Klanu a já ne?

"Nějak se to, Zorino, začíná komplikovat. Začali jsme u čáry a jsme u Ku Klux Klanu. Jak to souvisí?, srkám první loky bílýho kafe.

"No protože nejsem žádná rasistka, přece."

Jsem v prdeli. V prdeli s časem i pochopením. Hodně záludná kombinace...

"Mami. Znovu a rychlejc. Jsi na autobusáku. Kolem tebe cikáni, ty nejsi Forrest, ale máme mluvit vo čáře.", stávám se netrpělivým, protože čas mě dohání stejně jako nás pokaždý dožene jakejkoliv vítr.

"Tak jo. Tak ty kluci hulej, seděj na kandelábru a pořád se tak culej".

"Fajn, cikáni se culej. A co ta čára?", ženu dialog co to de.

"A já se na ně taky usmívám, protože proč ne, že jo?", pouští se matka do další nechtěné odbočky.

"Čára, Zorino, čára.", nasazuju Stelle korále a zahradou u domu mizíme k brance, za kterou se ráno venčí. 

"No a voni na mě: Pani, nedáte si čáru?"

"Tě pozvali?", branka vrzne a Stella mizí ve vysoký trávě louky u nás za domem.

"No, právě... a tady se provalí, jak sem blbá.", směje se máma úplně na hlas do mobilu.

"Tak jim řikam: kluci, na tyhle hry sem už stará, už blbě vidim a nemám žádný drobný."

Cha...začnu tušit.

"A co voni?", ptám se a usmívám. Stella koná ranní potřeby.

"A voni", směje se máma pořád, "že na tuhle čáru je třeba papírový peníze, ne mince."

"No...", přitakám.

"Co no? Ty už víš?", přeruší matka smích a ptá se mě jako malýho kluka, kterej jí překvapil něčím, co opravdu nečekala.

"Tušim. Pokračuj."

"No voni mě zvaly na nějaký drogy ať si koupim. Chápeš to? Mě?"

Stella vyplašila v louce se válející koroptve.

"Nechápu. Ale na čáru pozvali. Hodný jugoši.", zhodnotim situaci na autobusáku.

"Takže ty víš, že čára sou drogy, jo? Voni mi řikali, že si dám čáru a bude mi dobře. A já myslela, že jim mám hodit padesátník."

"Mami, padesátníky nejsou!", upozornil jsem matku na minci, která v naší měně umřela už před pár lety.

"No vidíš, ani padesátníky už nejsou a pětikačkou umí hrát čáru každej blbec, dyť je těžká!". odbíhá, sice už méně, ale stále odbíhá matka od tématu.

"Čára je lajnička.", upřesním.

Máma mlčí.

Pak řekne: "Lajnička je čára?"

"Jo jo, Zorinko, lajnička koksu, čára, šňupíto a tak dál. Prostě něco, co se dá nasypat do čáry a šňupnout nosní dírkou.", že čas pořád letí mi začíná bejt trošku jedno.

"A myslíš, že by mi jí fakt dali?", ptá se Zorina se zájmem.

"No...spíš prodali, Zorinko. Prodali by a někde udělali tu čáru, ty by sis srolovala tu bankovku, protože mincema to prostě nedáš, vydechla bys a natáhla nosem ten prášek do sebe."

Matka je zděšená: "Prosim tě, co mi to tady řikáš? Jako že bych fetovala?"

"Ty ne. Klid. Ty bys za čáru takový prachy nikdy nedala. Proto se nebojim, že začneš fetovat."

"No tak tos mě uklidnil. Vono je to drahý jo?", šťourá se máma nenápadně v ceníku kokainu v České republice.

"No, levný to neni. Ne, že bych nakupoval, ale přehled mám."

"A co to dělá?", zajímá se máma o účinky šňupnutý čáry.

"Je ti dobře. Seš taková voblblá a vláčná.", naznačim.

"Voblblá a vláčná." zopakuje máma moje slova o účincích kokainu. "No ty vole, ještě, že jsem jim na to neskočila. To bych tim autobusem taky mohla dojet až do Pirny.", dodá zadumaně. "Takže co je čára víš.To máš dobrý. Aspoň nejsi za blbce. A běž už teda, ať všechno stihneš." popřeje mi. "A na záchodě už jsi byl?"

Od kokainu k záchodu - takový jsou někdy myšlenkový pochody mojí mámy.

"Proč na záchodě?

"Cha. Takže taky blbej. No přece kvůli možný čáře v trenkách, ty můj hlupáčku...."