"Pane, že je to jorkšíráček?"

Buďte vždy připraveni na příběhy dne. I když se zdánlivě a dlouho nic neděje, najednou je u vašeho ucha filmová klapka a zazní třeba: "Jorkšíráček poprvé!" Klap.

Setkali jsme se náhodou ve výtahu obchodního centra.

Já v ruce pecen chleba.

Ona v jedný ruce tašku se zeleninou, přes rameno kabelku a kousek od ní, v rohu výtahu, opřenej obraz s vymalovanou pani, která má na klíně položeného psíka. Obraz byl chráněn průhlednou potravinovou fólií omotanou kolem něho.

Něco jako "Dáma s hranostajem", ale provedeno ve stylu až oči přecházely.

Dáma na obraze vypadala jako opařený ET a pokud mělo jít o figurální kresbu, dovolil bych si hrubě odporovat.

Její prsy měly každý jinou velikost a boky na těle vymalované ženy vypadaly jako takové ty obrovské koláče slámy, které se na loukách a polích objeví vždy na podzim. Lýtka té sedící ženy schovávaná pod sedák židle se vyvlnila do tvaru národní hory Říp a měla lehce fialovou barvu. Zřejmě šlo o jistý autorův záměr, nicméně to vypadalo na pořádně zánětlivé místo na těle tam, kde se často objevují křečové žíly.

Psík na klíně oné vykreslené dámy budil lítost i zděšení současně.

Stejné pocity vyvolávala podobenka dámy.

Výtah byl stále otevřený. Nejel.

Odtrhl jsem oči od obrazu a zmáčkl znovu knoflík se zvoleným patrem.

"Líbí se vám to?", zeptala se mě paní s taškou když si všimla, že jsem po zvolení patra mohl na obraze nechat oči. 

"Není to můj styl", odpověděl jsem slušně, protože jsem se domníval, že ženou na obraze je právě ona.

"Ani muj, a vidite, přesto budu viset", komentovala situaci můza autora. "Pomoh byste mi s tim do auta?", zeptala se mile a usmála se na mě, "jedeme do stejného patra. Auto mám kousek od výtahu. Přijedu s ním, můžu?"

Cítil jsem, že je vyobrazením sebe sama ne zrovna nadšená - stejně jako já - a tak, z nějakého pudu lítosti, jsem na její žádost kývnul.

Výtah zastavil, já předal paní můj pecen chleba a do obou rukou jsem čapnul její portrét.

Lehký nebyl...

Hlouček lidí čekající na výtah se rozestoupil. Z výtahu nejdříve vyšla paní s mým chlebem a svojí zeleninou a po ní jsem vyšel já s jejím obrazem.

Paní pokračovala ven k autům a já se zpomalil, protože jsem šel opatrně, abych rám neomlátil o futra výtahu nebo stojany s parkovacími automaty.

Paní zmizela a já obraz opřel o stěnu vedle příchodům k výtahům.

Cestou k nim mě minul rómský pár - muž a žena. Na první pohled romáci ve vatě. Dobře oblečený a táta měl v ruce klíčky od auta s přívěskem ve tvaru trojcípé hvězdy.

On i jeho žena na obraz hodily oči. Šli ale dál a muž u výtahu zmáčknul přivolávač.

Pak se vrátil, koukal na dílo a zeptal se mě: "TO je tvoje?", a ukázal palcem na obraz.

"Není, já ho tu hlídám", řekl jsem po pravdě. 

Paní s mým chlebem v jejím autu stále nepřijížděla.

"No, neni to moc pěkný. Ale klidně přiznejte, že je to vaše.", řekl úplně klidně a z tykání přešel do vykání. Pak  zavolal k výtahům na svoji ženu.

"Blanko, poď se na to podívat, to si eště neviděla.", typická melodie romského akcentu se nesla garážemi obchodního centra a od výtahu se ke mně, obrazu a Romovi přidala jeho žena.

... a přiházeli další lidé od zaparkovaných aut.

Auto s paní s mým chlebem pořád nikde.

"No, že to neni pěkný, viď?, ptal se muž ženy, která se postavila přímo proti portrétu.

"To je vaše maminka?", zeptala se Romka a příběh začal dostávat úplně jiné vlastnosti, než je stud nebo znechucení nad provedením malby.

Nadechl jsem se k odpovědi, ale Rom se zeptal:

"Ona umřela?"

"A ten pejsek!!!! vidíš.... Romane??? vidíš? Je jak naše Čélzy. Pane, že je to jorkšíráček?", rozněžnila se Romka ve chvíli, kdy směrem k nám přijíždělo velký bílý volvo, který na mě blikalo.

"Ne, to není moje maminka. A nevím, jestli je to jorkšír", řekl jsem mezi smíchem a naštváním ve chvíli, kdy volvo zaparkovalo hned u nás.

Vylezla "moje" paní a zlomek sekundy si prohlížela muže a ženu, kteří se mnou byli v živé debatě.

"Moh byste mi to hodit, prosím, do kufru?" požádala mě řidička a já obraz čapnul a co nejrychleji ho přemístil do otevřeného hladového kufru velkého volva.

Dveře se zaklaply, paní z auta vynadala můj pecen chleba, dala mi ho do ruky, poděkovala a rychle zmizela.

Evidentně se bála, že bysme jí všichni tři skočili třeba do auta nebo jen do kabelky...

Romskej chlápek se ženou na tu skoro filmovou akci přemístění obrazu do auta koukali s otevřenou pusou.

Když jsem odcházel ke svému autu, jen jsem zaslechl: "Za chleba. Vidělas to, Blanko, za chleba!"