Orobinec

"... tak sem ti uklouzla na sněhu a málem se při tom opařila horkym čaje z konvice, co stála na stole." Pro mnohé trochu zmatek v oznámení, ale já se nedivim, Taková prostě moje máma je.

Od matek chcete přes telefon slyšet, že se maj dobře, že maj co jíst a že jim nic nejni. 

Matky nechtějí dětem přidělávat starosti a tak vobčas zalžou, aniž by se jim od pusy zaprášilo. Kouzelnice.

Moje matka ale kouzelnicí není, možná čarodějkou, ale kouzelnicí určitě ne.

"Hochu, tady tak padá sníh a sviští vítr, až mám pocit, že přiletí nějaká velká sněhová tlama, zhltne celej náš barák a všechny nás vyfoukne někde daleko, dům posadí na místo, který neznáme a my pak netrefíme ani pro noviny, ani pro mlíko."

"To zní přímo apokalypticky.", poznamenal jsem souhlasně. "Máte doma zásoby jídla?", zeptal jsem se prakticky, protože to bych v případě přírodní katastrofy řešil nejdřív. Jakmile člověk neni najedenej, nic s nim neni, natož aby odolával stresu z nenadálé události.

"A jak máme ty střešní okna, tak musíme ráno rozsvítit, abysme vůbec věděli kam šlapeme. Tma jako v prdeli.", dodala matka k popisu následků současných sněhových vánic na severu Čech. "Víš co zaplatíme za elektriku????"

"Taková Kavárna po tmě.", poznamenal jsem.

"Co to je?", nečekala máma s další otázkou.

"Normální kavárna, jen je tam tma tmoucí a lidi si objednávaj kafe a nic neviděj a obsluhujou je slepý lidi."

"No...tak to přesně máme doma - jen jsem netušila, že je to Kavárna po tmě.", zasmála se. "A včera Jirka otevřel to střešní okno v obejváku a ve vteřině jsme měli doma sjezdovku, protože všechen ten sníh napad dovnitř. Na koberec."

"A lanovka...?"

"Co lanovka?"

"Jestli máte doma i nějakou lanovku, když máte v pokoji sjezdovku, přece.", dodefinoval jsem svůj dotaz.

"Ty si vůl! Já mu hned vynadala a pak jsem, já kráva, ve vzteku otevřela to druhý okno a proměnila jsem se ve sněhuláka. Do místnosti sice vpadlo dost světla těma dvěma otevřenejma oknama, ale já stála v noční košili v závěji, nasraná jak parní lokomotiva a studily mě chodidla."

Představoval jsem si matku stojící v noční košili a bosou v závěji uprostřed jejího obejváku.

"A tak jsem šla pro lopatku, abych ten sníh vyházela oknem ven - kam patří!!!! - a když jsem se k tý závěji vracela, tak jsem po tom sněhu uklouzla a jako velryba jsem jsem se zašprajcla mezi postel a stůl, na kterej jsem před malou chvílí položila konvici s vařícím čajem. Naštěstí!!!! se ta konvice nesvrhla a ten čaj v ní mi nespařil boky! A nesměj se...."

Musel jsem se smát. Musel jsem se smát jednak proto, že vím, že se mámě nic nestalo a pak taky hlavně proto, že jsem si celou tu holiday on snow živě představoval.

"No to bys měla vopařeniny, to ti povim, Zorino!", poznamenal jsem mezi smíchem a nádechem.

"To by mi ani tak nevadilo, to se spraví, ale představ si, že bych doktorovi musela říct, že jsem DOMA uklouzla na sněhu a opařila se horkym čajem z konvice. To by mě po ošetření poslali rovnou do blázince a co bych tam asi tak dělala, nevíš?"

Varianta vysvětlení příčiny opařenin v tónu "uklouzla jsem doma na sněhu" by byla vskutku jedinečnou, napadlo mě a smál jsem se dál.

"No, takže jsem se zvedla, Jirka na mě koukal jako by se v pokoji objevil přímorožec, shrnula jsem ten sníh na jednu hromadu a tu pak vyházela z vokna a dala si konečně ten čaj, kterej jsem nemusela pít v kavárně po tmě, protože denní světlo dorazilo i k nám.", poznamenala už spokojeně.

"A co máš v plánu na dnešek?". zeptal jsem se a znovu mrsknul klacek Stelle, která ho doběhla, vzala do držky a znovu přinesla k mejm nohám. Klacek mě studil do rukou jak čert a pořád se divim, že je psy berou do huby i v zimě. To je jako byste v hubě nosili rampouchy. Zkuste to.

"Musim už konečně vletět na ten orobinec.", zakódovala matka svoje prohlášení.

"Půjdeš k rybníku kosit suchý rákosí?", nechápal jsem.

"Ale prd, musim si udělat pořádek ve zlatě.", nepřekvapila mě matka. "Mám v tom trochu nepořádek a tak to v tý krabičce musim lehce srovnat."

"Pořádek ve zlatě a orobinec? Jak to jde k sobě?", byl jsem úplně mimo. "Budeš tu krabičku vykládat suchym rákosim, aby se prstýnkum dobře hajalo?", začal jsem se zase smát.

"Si blbej? Proč bych domu tahala rákosí, když jsem se včera zbavila sjezdovky. Přemejšlej!", školila mě máma.

"Nechápu souvislosti.", přiznal jsem.

"Žádný tam nejsou. Oro - je zlato a binec je binec. Takže mám v tý krabičce orobinec a musim to v ní po letech zase porichtovat. Věci jsou často jednoduchý, chlapče, to jenom vy, mužský, ze všeho děláte zbytečnou vědu. Tak čau.", a položila telefon a já jsem zase mrsknul Stelle klacek.

Věřte svým matkám všechno. Všechno včetně toho, že maj doma sjezdovku a musej si sem tam udělat pořádek v orobinci.