Oh my Goat!

Hodně věcem opravdu nerozumím. Ale nesnažím se je pochopit jenom logikou a rozumem. Ve věku, do kterého mě život aktuálně umístil, mám za to, že důležitější je vnímat, ne pouze chápat.

Rok koně včera docválal do stáje a má klid.

A my vlastně taky. 

Nevím, jak u vás, ale u mě šlo o rok hodně rychlý, často s pěnou u huby, často se srstí schvácenou potem a mordou namáhanou zařezávající se ohlávkou.

Chvílemi jsem měl pocit, že mi na zádech nesedí subtilní Váňa, ale těžkotonážní Rittig.

V hodně dnech toho roku jsem měl kolem sebe ohradu, která jasně vymezovala můj prostor a na volnou zelenou sluncem vyhřátou louku jsem se dostal jen párkrát.

Vyhřebelcování také nebylo automatickou součástí každého dne a když přišlo, tak jsem měl chuť nahlas zaržát. A stávalo se to... Málokdy, ale stávalo.

Ne vždycky podkovy na mých nohách vyťukávaly v uplynulém roku melodii radosti. Dost často jsem v kakofonických opusech pokulhával.

Sedlo sem tam dřelo a nozdry byly často až nezdravě rozšířené.

I krátkodobé poplácávání na můj bok bylo ale odměnou za výkony a příběhy, kterými jsem ten rok cválal.

Nestěžuji si. Jen ze sebe shazuji ohlávku, prasklé podkovy a nepříjemné sedlo.

A začínám více poskakovat a chovat více se intuitivně.

Po roce cvalu a leckdy i trysku přicházejí dny pro radost.

Věřím tomu. Čekal jsem na to a v klidu vyklusávám rychlost, které jsem v loňském roce často zbytečně podléhal.

Přichází rok kozy. Oh my Goat!

P.S. Seděl jsem před chvílí v parku a Stella proháněla při ranní jogingu místní psy. K lavičce přišla ženská, kterou v parku při venčení potkávám. Taky venčí. Jen se ale míjíme s tichým pozdravem pomocí usměvu. "Můžu se vás na něco zeptat?", jde přímo na věc. Souhlasím. "Že vy píšete ty krásný blogy na idnesu?". Přitakám. "Děkuju za ně!", dořekne jen, popřeje mi hezký den a odejde. Rok Kozy začíná.