O tom, jak se moje vyleštěný lakovky podívaly na "lvy" pěkně od podlahy

Vlk mi napsal, at napíšu o lvech. Původně blog v plánu vůbec nebyl, ale odmítněte, když si o lvech chce přečíst vlk... Davide, tu to je.

Z ověřeného teritoria rybnik/hospoda/kuchyňská linka vypadli dva velký kluci do velkýho světa.

Z "dreskodu" džíny, triko a kecky vpluli do smokingů, ručně vázanýho motýla a lakovek a stali se tučňákama.

Z fiatu Panda přemístili zadky do vyvoněných limuzín a místo po prkenné podlaze se podrážky bot začaly klouzat po červenym tépichu.

Novinářů a fotografů vyrojeno jako much a to i přes poměrně studenej březnovej podvečer.

Českej lev zatřás´ hřívou a moje lautr nový lakovky vpluly mezi VIPky i PIPky a VIPáky a PIPáky.

Na špejli napíchnutý krevety s čepičkama z manga dodávaly setkání nominovanejch v aule Rudolfina před galavečerem v Dvořákově síni ten správnej šmrnc.

"To mám pučený, neblázni."

"Myslíš?", otáčení se kolem vlastní osy, osahávání boků vlastníma rukama a zjišťování, že toaleta fakt sedne.

"Hulí se tady?"

"Ty vole, ale jak tlačej." - pozvednutí látky a odhalen kotník na nožce obkroužený páskem z kamínků stejně třpytivých, jako jsou bublinky v sektu.

"Ne, děkuji.", odmítnutí nabízeného sousta ke skleničce, "loni jsem se tady hodinu producírovala s kouskem máty přilepenym na předním zubu."

"Už je tu Aňa? A Cillian?"

"Vyhraje Masaryk."

Tohle a hodně dalšího zeslechly ty moje holky vyleštěný, když jsem je vzal do jámy lvový jako doprovod toho, kdo byl nominovanej.

Užíval jsem si fakt dobrýho kafe, cigaretky k němu a místo standardních jahod jsem do pusy po polknutí bohemky házel jednu olivu po druhé. Měl jsem hlad! Hlad jako lev.

Doma jsem si totiž dal naposledy v poledne talíř horkýho kuřecího vývaru a pak už nic. Pás do smokingu mluvil jasnou řečí - "břicho trochu stáhnu, ale líp to půjde s břichem prázdnym. Najíš se pak."

Takže jsem se napral olivama, dvěma hrstma popcornu a čtyřma krevetema. Zelený veltlín, na který jsem poté přestoupil, byl pro pusu přijatelnější než bohemka. Hlad sice pořád nepolevoval, ale kdo by se staral o žaludek, když kolem lítalo tolik krásy...

La a Kovka si každá užila svoje. Chvílema pomáhaly odleskem ze svého povrchu upoutat na šaty Petry Nesvačilový, jindy vyzvaly na souboj šajnyng lakovek Ondry Soukupa. Po parketách v aule zněly jejich podrážky sebevědomě, i když moje sebevědomí se krčilo někde v rohu z obavy před dlouhým, skluzem ukončeným posazením zadní části ve smokingovych kalhotách v davu nóbl přítomných. Ale La i Kovka si vyslechly svoje a zahlídly to, co by ve Středoklukách uviděly jen s velkejma obtížema...

"Nemám v tom velkou prdel?"

"Na krku mi visí celej kvartýr v centru." (popis cenové náročnosti něčeho, co se kolem krku třpytilo jako sklíčka z rozmlácený lahve od mlíka pospojovaný mědenným drátkem)

"No, má teda rozhodně na víc." (ne všechny šaty vzbuzovaly v očích přítomných "toaletních" dam pozornost, po jaké zřejmě toužily)

"Milane, pomalu..." (krátké poučení od manželky nad další převzatou sklenkou sektu)

"...jé, vy jste ten Marek co píše blogy o mámě?"

A pak se všichni ti nominovaní společně vyfotili, nahnali nás do meluzín (Jana Plodková mi řekla, že rozhodně nepojede v limu na předním sedadle...), které objely Rudolfinum a vyplivly nás před červeným kobercem, kterej po schodech stékal jako rozvařený jahody s cukrem po patrech slavnostního dortu.

A pak mě, lehce opilýho a přeolivovanýho a Josefa dost nervózního z toho, že já si z toho pranic nedělám, odchytli před velkou cedulí novináři a museli jsme zapózovat. Ve vietnamkach a šortkách by mi to šlo líp, ale snažil jsem se Josefovi neudělat vostudu a abych ho trochu zbavil nervozity, čapnul jsem ho za ruku a cvak, cvak, cvak - bylo hotovo.

Jak to celý všechno dopadlo jste viděli v bedně, nebo jste se dočetli v novinách. Masaryk dal všem co proto, Banášová byla vynikající (po akci jsem jí stihnul poděkovat osobně na rautu) a po dvou hodinách se do hry zase vrátily krevety s mangovou čepičkou a neustále bublající bohemka.

My ale vypadli.

Vypadli jsme do baru kousek od Rudolfina a ve smokingách si nás už cestou a pak přímo v baru fotilo víc lidí, než na samotnym lvu.

A vodka a rum a selfíčka a radost. A v baru dj a skoro i tanec - naštěstí toho rumu nebylo tolik, aby tanec zvítězil nad ostychem.

A doma pak dooslava spolu se Stellou a spánek se k našim hladovym tělům probojoval někdy nad šestou ráno...

Tak, Vlku, tohle byli český lvi z pohledu dvou kluků z vesnice a jejich lakovek. Stačí takhle?