... no tak vercajk máš snad pořád v cajku a byly doby, kdy se na tebe i hezky dívalo...

Kromě obligátních témat našich všedních dnů jsme se se Zorinou dostali až k tomu, že Česká televize připravuje seriál "Intimita" a žádá diváky o zaslání erotických fotografií z rodinných sbírek. Nebo alb...?

"... hele, a to jsi už slyšel, že Česká televize sbírá od lidi nahatý fotky a bude z toho dělat nějakej seriál?", padla otázka poté, co jsme vyřešili málo vody ve studni, naše prokletý zubaře a lehce probrali téma právě vyfocené "černé díry".

"Všimnul, ale, bohužel, nepomůžu. Takový fotky doma nemám.", odpověděl jsem po pravdě.

"Já bych nějaký i vyštrachala", překvapila mě máma mile. "... ale co to džypydyr?"

"Jakej džypydyr, Zorino?", lovil jsem všemožně návod k tomu, jak s tímhle slovem pracovat dál.

"No ten zákon o osobnostech, přece.", pošoupla mě bliž k pochopení mutr.

"Jo tohle!", ulevilo se mi. "To bude mít česká určitě nějak posichrovaný. Rozmaže případný obličeje na fotkách a zákonu bude uděláno za dobře."

"No... tak ksichty mazat může, tady jde přece o jinší partie našich tělíček, ne?"

"Počkej, počkej.", mírnil jsem odklon od máminých možně vyštrachaných intimních fotek od právě probíraného GDPR. "... co ty tvoje intimní fotky?", vysekl jsem jasně další otázku.

"Moje?", opáčila dotazem mutr.

"No, tvoje. Si řikala, že bys nějaký fotky vyštrachala, ne?", nedal jsem se.

"Nejen moje. Nás všech, hochu. Taková intimní historie naší rodiny.", pronesla do éteru Zorina.

Jestli dospělýho chlapa (55) něco opravdu překvapí, tak je to sdělení jeho matky (73) o tom, že matka někde uschovává intimní důkazy o jejich rodině.

"No tak to mi teda vyprávěj.", posadil jsem se na židli u stolu, čuměl z okna do zahrady a čekal.

"Tak třeba ty tenkrát na Baltu.", vyjelo velejemně z máminých úst.

"Tak to bych divákům český opravdu nepřál!", reagoval jsem okamžitě při vzpomínce na jednu z fotek několika rodinných alb (máma je profesí fotografka).

Na černobílé, formátem poměrně velké fotografii stojí na pláži nahý tlustý chlapec.

Silný vítr severního Německa rozfoukává na fotce tmavé chlapcovy vlasy se stejnou vehemencí, s jakou rozpohybuje i pupíček onoho hošíka. Pupíček je eufemistické označení bachoru. Břich toho chlapečka vypadal jako dva slepené, téměř rozvařené slizké houskové knedlíky.

Navíc... chlapcův obrovský předkus a tlusté nohy do X nezadávají pražádnou příčinu k zařazení tohoto druhu fotografie do škatulky "intimni". Nic intimního, díky dvěma knedlíkům místo břicha, na fotce není vidět. 

"Jak nepřál? Dyť ten ksicht ti tam rozmažou, přece. Si to řikal, ne?", opáči matka na moje zděšení s možným uveřejněním oné fotky v dokumentárním seriálu České televize.

"Tak tos mě, Zorinko, uklidnila.", ulevilo se mi. "Podle ksichtu mě teda nepoznaj. Díky.", byl jsem uctivým. "Něco jinýho bys neměla?"

Chvíli ticho.

"Hele...", začala Zorina pomalu, "...když si tak vzpomínám, byly sem tam i doby, kdy ses mi celkem jako chlap líbil.", začala se máma rozpovídávat. "Jako chlap, víš? Ne jako moje dítě.", upřesnila.

Pořád jsem seděl s mobilem na uchu u stolu s oknem do zahrady a čekal.

"To tak mámy maj, hochu. Jsou dny, kdy se v kuchyni najednou místo dítěte objeví chlap. Přijde v trenkách a tričku, rozespalej, vopře se vo futra a ty na něj čumíš, jakej už je to najednou chlap. Takovej moment to je, jako když si vlaštovka prdne." mluvila máma a já pořád mlčel.

"Co nic neřikáš?", pic do mejch uší.

"Nechci nic řikat. Chci poslouchat. Pokračuj."

"Jo ták. Tak to jo. Tak já ti to dopovim o tý změně.", naskočí mutr do již rozjetého povídání.

Upiju z hrnku snídaňový kafe.

"Tak tam místo kluka stojí chlap. A je lepší, když mlčí.", naskočí matka do příběhu. "Protože jak promluví, tak i při stoosmdesáti centimetrech je to zase malej kluk."

"Takže jsem se ti líbil fyzicky! Ty nestydo!!!", zakřičel jsem radostně do telefonu.

"Hele..., líbil. Jak si se z toho tlusťocha vytáh, jak ti zarostly ruce a nohy chlupama, jak..."

"Stop! Ty si normální voyerka, Zorinko. Já už dál nechci slyšet "jak".", smál jsem se nahlas a máma taky a já to teda chtěl slyšet, ale musel jsem chvíli dělat okolky, že jo...?

"Dyť sem si tě vodnosila, prosimtě. Víš jaká to byla dřina. A pak porod. A nespaní. A vokousaný bradavky. A vyváření zadělanejch plen! A věčně zasviněnej ubrus na stole. A nudle u nosu. Rohlíky sem domu nestačila nosit. A ty mi teď budeš vyčítat, že jsem se na tebe po tom všem, když jsi byl zrovna v době "k pokoukání", že jsem se na tebe sem tam v koupelně podívala?

"V koupelně?!!!"

"No a co? Po obejváku si nahej nechodil a koupelnu jsme doma nikdy nezamykali. A když jsem tam něco potřebovala, tak jsem si pro to zašla a normálně jsem se podívala. A povídali jsme si u toho. To si fakt nepamatuješ?", sklouzla najednou matka do mírného sentimentu.

"Nepamatuju. Ale věřim, že to tak bylo.", vklouzl jsem do vln sentimentu s mámou a vzpomněl jsem si, nebo se spíš rozpomínal na to, jak bylo u nas doma vlastně klidno. Jak tam bylo pokaždý uklizeno, jak v ošatce byly vždycky nějaký rohlíky a v lednici mlíko. Jak šlo světlo ze světa venku přes velký okna do našeho obejváku a babiččina pokoje. Jak studilo v nevytopenym záchodě dřevěný prkýnko. Jakej zvuk měl zvonek u dveří. Jak vrzal práh mezi kuchyní a dětským pokojem. Jak hučely kamna na naftu. Jak vonělo mejdlo - ve žlutý plastový síťce zavěšené na vodovodním kohoutku.

Sentiment se kolem mě povaloval jako ranní letní mlhy kolem břehů rybníka.

---

... no tak vercajk máš snad pořád v cajku a byly doby, kdy se na tebe i hezky dívalo...", rozsekla sentiment kosou reality Zorina.

"Ale...", pokračovala, "v tý době jsem tě nahýho fakt nefotila.", zasmála se. "...a tu fotku z Baltu nechám tam, kde je. Tak pusu a měj se."