...no, a pak ti dojde, že čas se krátí

Každému z nás jednou dojde, že to tady není na furt. A buď si to v ten okamžik přizná, nebo hodí za hlavu. Obojí je třeba respektovat.

"...no ne, počkej, tak to je", vedla u večeře načatou diskuzi k jejímu závěru. "Řízky byly výborný. A jestli náhodou byly poslední, co jsem měla v puse, tak si víc přát nemůžu."

Stál jsem u stolu jako by mi do krku někdo vrazil silnou železnou tyč.

V každé ruce lehce mastnej talíř po bramborách s máslem. Na talíři položené příbory a několik nepatrných kousků osmažené strouhanky jako pár teček za rozepsanou větou.

Seděla u stolu a zajela malou vidličkou do okurového salátu s octem a moučkovým cukrem.

Pak se na mě podívala zespoda, polkla okurky, co se jí zrovna pohybovaly v puse a řekla:

"No, co koukáš? Na furt tu nejsme.", a vidličkou přehodila pár posledních soust okurkového salátu v misce.

Vlastně jsem se ani nehnul. Vypadal jsem jako divná socha "Muž s vyjedenými talíři" a kromě náhlé ztráty možnosti se hýbat jsem na moment poztrácel i slova.

Vrátil jsem talíře zpět na stůl a sednul si na židli.

"Jsi nemocná?", zeptal jsem se opatrně a opravdu jsem nechtěl slyšet odpověď. Měl jsem obyčejný strach ji uslyšet. Obyčejný velký strach.

"Nemocná?", řekla, když další sousto nastrouhaných okurek projelo jejím hrdlem.

Tak divně odpověď o pár vteřin uměle oddálila.

"Jo. Nemocná. Ty řeči o posledním řízku v puse a řeči o tom, že tu nejsme na furt...", koukal jsem na ní a strach se měl držel zuby nehty.

"Chlapečku. Jsem zdravá. Jako řípa. Ale to, co jsem řekla, platí.", napila se vody ze sklenice.

Nadechl jsem se a podruhé jsem od stolu vstal a znovu do rukou nabral oba talíře.

Podívala se na mě, utřela si papírovým ubrouskem rty a řekla: "...už jsem stará a všema těma prožitejma rokama jsem zapomněla na předsevzetí, že jsem nesmrtelná. Nemám strach, už se nebojim. A umim si od tý chvíle líp vychutnávat i jinak obyčejnej řízek. Tak je to."

Tak to je.

V pravej okamžik je třeba pojmenovat příběhy kolem nás, aby ty další, které na ně navážou, byly svobodnější a nebraly nám chuť je žít. Abysme neměli strach...