Nevědět je odvaha

Radost je řeka. Smutek jsou břehy. Nebo je to opačně? Jsou radostí břehy, protože korigují tok vody, nebo je radostí voda, která svým pohybem v krajině vytváří břehy? Kdo to ví? A kdo to neví?

Je moc dobře, že se občas pohybujeme v nejasných dnech.

Je PRO NÁS moc dobře, že se sem tam zatouláme do chvil, kdy tápeme a přemýšlíme, jestli je talíř stejně důležitý jako příbor a jestli by motýl mohl vyletět tak vysoko, aby se přilepil na okno letadla mířícího do Vietnamu v letové výšce deset kilometrů.

Nevědět je důležité.

Rozpohybuje nás to a zaktivuje naše ruce, nohy, nos i uši. Současně zbystří i naše kůže a nehty se změknou, aby byly připraveny hladit nebo jen jemně poškrábat. Dát o sobě vědět. Určit svoji hodnotu a nepřechylovat se k napodobeninám.

Nevědět je důležité, protože je za tím příležitost.

Příležitost roztáhnout prsty u rukou a poslat dlaně nahoru proti slunci, které se točí nad naší hlavou jako zlatá kopule karuselu, po které poskakují kočkodani se škraboškami, jaké nosily dvorní dámy madame Pompadour. Neříkejte, že jste si těch kočkodanů nikdy nevšimli...!

Nevědět je nutné, protože každá naše nevědomost má velkou šanci otevřít naši pusu a chuťovými pohárky, které jsme zatím používali k vychutnání rybízové marmelády, se můžeme podívat ještě dál, než jsme tušili. Poznáme chuť výdechů, vánku i divokých větrů, kterými zrovna v té chvíli procházíme v pohorkách z kůže sametových krtků. Měkká chůze neruší nádechy našich úst.

Nevědět je zázračné, protože na zázraky čekáme každý den. Ať jsme zdraví, nemocní, bílí, žlutí, k smrti vyděšení nebo třeba teplí. Zázraky jsou jako indiánci vyrovnaní v chladících boxech cukráren. Bez pohybu v řadě za sebou čekají, komu padnou do pusy. Nemůžou si vybírat. Stejně jako si my nemůžeme vybírat zázraky. Přijdou sami.

Nevědět je zdravé. Neznalosti v nás udržují napětí, které rozkmitá srdce do frekvencí pravidelných poskoků vteřinové ručičky. S každou poskočenou vteřinou se mění náš den i náš život. Každou poskočená a zaznamenaná vteřina znamená, že žijeme a jsme zdraví.

Nevědět je veselé. Stejně veselé, jako moldánky malých holek a odřená kolena zlobivých kluků. Pláč jsou potoky veselých slz, které smyjí chvilková utrpení všedních dnů nebo vytřou víkendové pohromy po bleskových smutcích v našich duších.

Nevědět je osvobozující. Neznalost a obavy často zamotají kolem našich zápěstí pouta ze stříbrných pavučin a naší další obavou je víra v naši sílu taková pouta přetrhnout. Často se může stát, že v poutech raději vidíme ozdobné náramky indických chrámových tanečnic. Chvíli si zalžeme do vlastní pusy a odlesky náramků posíláme jako blýskavě rafinovaná prasátka do očí kolemjdoucím. Pouta vydávaná za náramky ale ztratí svůj lesk stejně, jako pokaždé spadne trochu pelu z křídel můr narážejících do žárovek svítících do noci jako vlasy zrzounů a zrzek. Náramky se změní v pouta, ale pouta jsou jen slabé zašmodrchané tkaničky nesvobody. Rozvázat pár uzlíků je prvním krokem k úniku z pout.

Nevědět je normální. Kdo určil, že to, co roste ze země je tráva? Kdo řekl, že to co nám lítá nad hlavou jsou mraky a to studené, polité čokoládou je nanuk? Co když se otcové názvů a jmen spletli? Co když máme nad hlavou trávu a chodíme po oblacích?

Jsou věci a příběhy, o kterých nevíme. Jen jim často věříme oddaně, jako fena věří svému pánovi. Už léta to tak funguje, ale je dobrý o tom sem tam zapochybovat.

Zapochybovat znamená uvědomit se, že nevědomí a neznalosti vůbec neznalostmi a nevědomím nemusí být.

Nevědět není hanba nebo potupa. Nevědět je odvaha.