Nesmrtelnej byl akorát Stalin. A to taky ne napořád.

Norkové paleto s čočkou. Chevaliérák s kyselym zelim, velká dršťková a freedom s kulajdou a čtyřmi navíc. Funkční multikulti v praxi.

Havelská koruna v centru Prahy je porodním sálem a jedlíci v ní jsou jsou těhotné matky rodících se příběhů. 

Porodními stoly příběhů jsou bufetové stoly, u kterých se obědvá ve stoje.

A porodními asistentkami jsou talíře se svíčkovou, rajskou, čočkou na kyselo, šunkoflekama a dalšíma laskominama. Poptávaným anesteziologem je pak sklenice s načepovanou plzničkou.

Knedlíky plněné uzeným a kolem dokola obložené zelím tak kyselým, až se mi smály uši, mě ponejprv téměř totálně zbavily všech smyslů. Skoro jsem přestal vnímat.Taková radost za pár kaček!

Dáma, která na stůl vedle mě položila talíř s čočkou a vejcem na tvrdo vybalancovala důstojně toto původně jídlo chudých lesknoucím se kožíškem z norka.

Pozdravili jsme se očima a já se k tomu usmál hubou mastnou od sádlíčka, kterým byly moje knedlíčky poctivě zality.

Vedle dámy se postavil švihák ve slaměnym chevaliéráku ozdobeném širokou černou stuhou. Z misky plné dršťkové mu jako ráhno plachetnice trčela lžíce. V puse si jako pes klacek přinesl rohlík, protože v druhé ruce svíral svazek novin, které položil opatrně vedle misky s polévkou.

"Přeju všem u stolu krásný den a dobrou chuť." pronesl nahlas, očka se mu leskla a z pusy mu vál odér několika litrů svařeného vína prodávaného zmrzlým městským pobíhačům u stánku na Uhelném trhu. "Anchanteé, madam.", dodal ještě žoviálně směrem k norkovému kožíšku a rozprostřel před sebe lidovky.

Druhé sousto sádlem poctivě promazaných knedlíčků s uzeným klouzlo do mých útrob. Mana nebeská!

V kapse norka zazvonil mobil. Madam Anchanteé polkla rychle porci čočky, olízla si rty a prstem přejela po skleněném povrchu přístroje. "No, mami?", zeptala se a vidličkou krájela půlku uvařeného vejce na menší kousky. 

"To je kokot.", vyslovil bezpečně nahlas s mírným záchvěvem zhnusení i lítosti zároveň pan Chevaliér a jeho oči jezdily po rozevřené stránce novin. "Komouši ale takoví byli vždycky.", mluvil sám se sebou.

"Ne mami", mluvila dál madame Anchanteé, "modrej je táty. Ty nemáš modrý. Říkala jsem ti to už několikrát.", domluvila a rychle napíchla na vidličku kus kyselé okurky a s křupavým zvukem zubama zkrátila její původní délku na polovinu.

Na chvilku jsme se na sebe podívali a usmáli se jeden na druhýho.

"Can I?", ozval se za mnou ženský opatrný hlas. Místo vedle mě bylo prázdné a angličitnou s jasným americkým přízvukem mluvící holka se dovolovala ho obsadit. "Yes", odpověděl jsem opět s plnou pusou a moje odpověď mohla klidně vyznít jako blafnutí přežranýho psa.

Holka postavila vedle mě na stůl dezertní talířek se čtyřmi houskovými knedlíky. Usmála se na mě a pak na dezertní talířek a já i pan Chevaliér jsme čekali, co se bude dít. Kromě tohoto talířku před ní na stole neleželo nic. Ani vidlička, ani lžíce, ani sklenice s pivem. Jen ty čtyři knedlíkové siroty. Na sucho!

"Ne mami, modrej ne!", vyřkla už dost nasupeně madame Anchanteé, podívala se na mě a zvedla oči v sloup.

"Here you are....", ozval se za mnou mužský hlas a k našemu stolu se přidal kluk v čepici upletené ze zbytků vlny a flanelové košili, přes kterou měl navlečenou džínovou bundu. 

Na stůl postavil talíř s kulajdou a z kapsy bundy vytáhl dvě polévkové lžíce.

Opatrně, s láskou a velkým očekáváním jsem nožem přisunul k ukrojené porci knedlíku další dávku zelí.

Pan Chevaliér semknul ústa ve chvíli, kdy v nich měl zasunutou lžící a s kusem železa zasunutého mezi rty otočil list novin na další stránku. "Leoš Mareš plakal. No podívejme se na to. Kdo je Leoš Mareš?", dal do pléna otázku, na kterou neznal odpověď.

Kolem nás cinkaly další příbory o další talíře a všechno vonělo jídlem.

"Enjoy", řekl polohlasně anglicky mluvící chlapec své něžné dívce, políbil jí a do ruky jí dal jednu ze lžic. Oba ponořili lžíce do společného talíře s kulajdou a zářili štěstím nad tím, jakým kouzelným místem pro život Evropa je.

"Někdy kolem třetí přijedu, mami, a zase ti je srovnám. Udělám to ráda, ale musíš mi slíbit, že tátovi prášky polykat nebudeš. Jo?", usmívala se dost unaveně madame Anchanteé do mobilu a vidličkou si na talíři rovnala hromádku čočky, ze které následně udělala půlměsíček a pak čtverec. "Jsem teď na obědě, maminko, a stydne mi čočka.", dodala ještě.

Můj první plněný knedlík ukončil polknutím cestu po tomto světě. Byl v tahu.

Americký chlapec vytáhl z kapsy papírový ubrousek a podal ho své dívce.

Dívka rukou do ubrousku jemně nabrala jeden houskový knedlík z dezertního talířku a opatrně ho namočila v kulajdě. Lehce knedlik nad talířem okapala a šup s ním do pusy. "Its so tasty....", řekla blaženě a omočený knedlík byl v puse v cukuletu pronásledován plnou lžící kulajdy.

"Ne, rozhodně ne.", řekla už naštvaně paní Anchanteé a do čtverečku vyrovnanou čočku vztekle rozmerendila po talíři.

"No jo, Kájo, každýho to jednou čeká. Nesmrtelnej byl akorát Stalin. A to taky ne na pořád.", zavřel noviny pan Chevaliér, vzal misku na polívku do ruky, dal jí k puse, lehce se zaklonil a misku důkladně vylízal.

Z dezertního talířků Američanů zmizel třetí knedlík a v talíři s kulajdou začalo prosvítat dno. 

Můj nůž se připravoval na poslední zářez do zbylého knedlíku.

"Krásné Vánoce všem.", zahlaholil pan Chevaliér a nonšalantně cvrnknul bříškem ukazováčku na pravé ruce o hranu slamáku. "Těšilo mě.", dodal ještě a zapínal si jarní plášť, do jehož kapsy vsunul stočené noviny.

"What did he say?", zeptala se dívka svého kulajdového chlapce.

"Merry Christmas to all of you", odpověděl on.

Američanka se rozzářila, v ruce třímala papírovým ubrouskem obalený houskový knedlíček a na bufetový stůl v Havelské koruně poslala tolik energie, kolik jí načerpala radostným "tasty" máčením knedlíků do talíře s kulajdou.

"Meeerry Christmas to every one", pronesla tak mile, že i rozhovorem unavené paní Anchanteé vyloudila v obličeji úsměv.

Pan Chevaliér odešel a můj talíř byl prázdný jako krabice předstírající dárky, když visí na vánočních stromech v českých městech.

Na hlavu jsem nasadil čepici a kolem krku jsem omotal šálu.

"Na shledanou", řekl jsem paní v norku a pohledem jsem se rozloučil s dvojicí Američanů.

"Krásný vánoce vám přeju.", řekla madame Anchanteé a pustila se do vystydlý čočky.

"Merry Christmas", podívala se na mě najedená Američanka a já vypad ven - na ulici - mezi pobíhače a do vůně pečeného trdelníku. Vypad jsem do Vánoc.