"Tolik sněhu pamatuju jen z doby, kdy jsem ještě chodila bez podprsenky.", zahuhlala do šály omotané kolem hlavy jedna z babiček dozorující vnouče s bruslema na našem rybníku.
Ve Špindlu ani noha, ale v naší vesnici lidí jako ve Val Thorens. Naše vesnice nenabízí žádné svahy ani kopce. Zamrzlý rybník, bazén na koupališti a velká louže u potoku za mostkem ale nabídly mnohem více...
K rybníku jsme na odpolední špacír vyrazili i my se Stellou.
Nebe jako na fotkách z katalogů, při hlubokém nádechu se chloupky v nose mění na malé krápníčky, sníh pod nohama křupe jako všude rozsypaný cukr krystal a stejně tak bíle září do okolí.
Cestou kolem hodně starých vrb, které si na hlavu nasadily papachy z kožešin polární lišky, potkáváme do bund a kožichů nabalené rodiny. Někteří vypadají jako jako reklamní panáček od Michelinu.
Rybník na dohled se změnil v plátno Charlese Leickerta.
Po ledu rybníka různě klouzají a nakrucují se barevné skrvny. Z dálky ještě moje staré oči nerozeznávají s přesností, jestli jde o fleky mužské, nebo ženské.
Zamrzlá plocha rybníka rozkvetla!
Červené, žluté, zelené a růžové květy plynule plují nad neshrabaným ledem a čáry, které za nimi zůstávají mě naplňují stejným štěstím, jakého se mi dostalo, když jsem na zdi "guggenheima" v New Yorku poprvé uviděl originál obrazu Jacksona Pollocka.
Místo, které projel a zakroužil v něm sólobruslař mě zase, při pohledu na něj, ukolíbalo. Stejně, jako to dokážou některé instalace pana Kolíbala.
A namísto letních bodláků na březích rybníka postávají další lidé, podupávají nohama, někteří z nich popíjejí zahřívadla z lahví nebo plastových kelímků a všem jde od pusy pára. Jakoby se stali majáky, které místo světlem posílají signály bělounkou párou.
Přiřadil jsem se k jedné takové skupině na břehu, protože Stelle se z ledu nechtělo. Užívala si podklouzávající nožky a hojící se paseku v její tlamě po nedávném "vyndavání" zubů u veterináře.
"No aspoň, že ta zima je pořádná, když vostatní stojí fakt za hovno.", vyšla z pusy jedné z babiček na břehu pára a nesla s sebou tato slova.
"Tolik sněhu pamatuju jen z doby, kdy jsem chodila bez podprsenky.", vynesla jiná slova pára z pusy druhé babičky.
"Prosim tě....," vyslala zase pára babičky první slova do ledového vzduchu, "dyť si celý léto lítala po zahradě jen tak. Tak jakýpak dlouhý vzpomínání."
Stella honila po ledu vlastní stín a kolem ní zvířený lehounký sníh lapala do tlamy bez zubů... Udělal jsem ze sněhu pevnou kouli a hodil jí Stelle na hraní.
"No, jo vlastně... To víš. Blbnu. Už mi neni padesát."
"Tak zanech tý nostalgie," vyšla zase slovní pára z pusy první babičky, "a radši sleduj, kde máš Verunku."
"A ty?", zeptala se pára od pusy druhé babičky.
"Já? Co já?" zadupala nožičkama o zem babička jedna. Nožky asi potřebovaly trochu prokrvit.
"No co ty.", zadupala si i babička druhá a "Verunkoooooooooooo, jezdi pomalu." zakřičela na led.
"Ty jí vidíš?", podivila se pára od pusy babičky první.
"Ne. Ale doufám, že mě uslyší. Vona je zvědavá a toho si u dětí cenim nejvíc.", odpověděla pára druhá.
"Zvědavosti?", rozchechtala se pára první. "Toho si na dětech nejvíc ceníš? Zvědovosti?" zopakovala.
"Nepřípustný nedostatek zvědavosti - to je záhuba. Kam se na to hrabe nějakej vir. Verunkooooooo, jezdi pomalu!"
---
... a pak se Stella z ničehož nic objevila u mých nohou a vrtěla ocasem, že je teda vyklouzaná a že můžeme jít domů.
A tak jsme šli. Odcházeli jsme od obrazů holandských mistrů, šourali jsme se z míst pana Kolíbala a Pollocka a oslnivě bílý sníh mi pod nohama křupal v rytmu slov - nepřístupný nedostatek zvědavosti....nepřípustný nedostatek zvědavosti... nepřípustný nedostatek zvědavosti...
