Někdy je dobré nechat se spolknout krásou

...takový ty okamžiky, kdy je všeho míň než vzduchu v jedný malý kapce vody. Takový ty zapatlaný dny...

Prohrabávat se dnama jako nastřádanym, zrzavým a vyschlym jehličim zapíchanym v koberci pod stojanem vánočního stromku je k nepřežití. Nic jinýho ale často nezbejvá.

Klouby jsou obroušený nehodama náhod a přeskočit propast nástrah je těžší než vyskočit rovnou do nebe a koupit si u svatýho Petra polárku.

I harmonikářům života sem tam praskne měch na heligonce a místo tónů začnou varhánky mezi klávesnicema vzdychat a schovávat melodii do skulin smutku.

Vzduch kolem houstne a řídne v jeden jedinej současnej okamžik a hlína, po který šlapeme při chůzi tam a zpět, na nás volá: "Jsem tvoje budoucí peřina, prostěradlo i polštář pod hlavu."

Vlastní vlasy překážejí větru a kmitají v něm jako gumoví hádci z cukru a želatiny.

Zuby se zakusují do dásní a jejich kořeny se větví kolem uší a omotávají zezadu naše hlavy.

Kostky cukru vržou v očích a škrábou pod víčkama jako bílý drápky toulavých koček ze sousedství.

Svět začíná večer a končí ránem. Život začíná smrtí.

A když i pampelišky rozkvetou do šeda a šustění jejich listů napodobuje hlasy pohádkových bubáků, nastává čas nechat se spolykat krásou.

Krásou spásnou. Krásou do široka a do hloubky větší, než jsou zamilovaná slova. Krásou, která slepí roztrhaná břicha harmonik. Krásou, která naplní uši cukrovou vatou a do žil vypustí hejna vlaštovek.

Krásou, která nás poškrábe na zádech, když nás začne svědit svědomí.

Krásou, kterou v sobě máme často někdy až dole ve sklepě schovanou za hromadou uhlí a umouněnou od jeho mouru.

Krásou, která nás spolyká krásou vědomého bezvědomí, zbaví překážejících nehtů na nohou a prsty promění v deset krémových indiánků z cukrárny na rohu ulice.

Po dnech, které nás polykají hladově a bez optání musí příjít krása. Krása, která nás začne polykat v našich smutcích servírovaných černými pastelkami.

Pootevře rty, přivře oči a pozve nás dál. Jemně šeptá a louskne prstama, abysme se přestali bát. Abysme se nechali spoklnout do míst, kde maj i zatoulaný kočky zatažený drápky a harmonikáři si na stehna posaděj svoje vyleštěný heligonky. 

Krása.

(Pro Julinku /2007 - 2017/, která minulou neděli odešla za krásou a od svatýho Petra dostala u nebeský brány opravdovou Polárku. A taky pro její mámu a tátu.)