Někde tam za smrtí se asi mluvit nemusí

Některé ženy se v důchodovém věku vrhnou na ezoteriku, další vplují jako dobrovolnice do sfér charity, jiné se plně věnují vnoučatům. Moje máma se vrhla na pohřebnictví...

"Letos jich bylo sedum. Jako těch statečnejch ve filmu. Tak sem je i s pastičkam zase sebrala všude po baráku a nesla je jako každej rok dolu do zahrady. Ale pak jsem si řekla, že je letos poprvé pohřbim. Pokaždý jsem je jen hodila na hnuj a možná právě tohle mi nadělalo paseku v čekrách."

V naší chalupě se po zimě likvidovaly ostatky myší, které uvízly v Zorkou nastražených pastech.

"Že ti nadělalo paseku v čakrách co?", poslal jsem mámě mobilem otázku.

"No to, že jsem ty chudinky zabitý hodila bez rozloučení na hnuj."

"Blázníš?", uchechtnul jsem, protože mi to uchechtnutí zhlečilo moment, ve kterém jsem matku začal podezírat z určitých odklonů od běžného lidského chování.

"Nech bejt. Člověk přece nemusí dělat všechno pořád ve stejnym gardu.", vyvrátila Zorina domněnku, že začala totálně blbnout.

"Vzala jsem v kůlně rejč a vylezla jsem na mez. Tam jsem jim v poli připravila společnej hrobeček a jednu myšku položila vedle druhý. Byl ti takovej krásnej den, jako stvořenej pro pohřbívání.", rozněžnila se pohřbívací ceremoniářka Zorka.

"A cos jim na poslední cestu zahrála?", byl jsem zvědavej.

"Jak zahrála? Víš přece, že neumím ani pískat, natož hrát na nějakej nástroj. Zazpívala jsem jim "Čechy krásné, Čechy mé".", upřesnila hudební doprovod při pohřbu myší moje máma.

Přestavoval jsem si Zorinu, jak stojí s rejčem na naší mezi, před sebou má v brázdě těla sedmi myší, které položily životy v jí nastraženejch pastech a ona jim na poslední cestu zpívá písničku od Josefa Leopolda Zvonaře. Někdo by si při pohledu na celou tuhle situaci mohl myslet, že je moje máma magor. Pár lidí ale ví, že je to prostě Zorka.

"Takže jsi jako první dospělá ženská na celý tý naší planetě vypravila sedmi myším pohřeb.", vyhodnotil jsem v jedný větě celou mámou popisovanou situaci na mezi před naší chalupou. "Není to běžný, ale je to od tebe hezký.", pochválil jsem Zorinu.

"No...a pak jsem si sedla na mez a z klacíků, který jsem si s sebou přinesla jsem pomocí motouzku svázala křížek a ten jsem prdla do hlíny nad těma nebožačkama.", plula matka v melancholii vyprávěného příběhu.

"A věnce byly?", nedalo mi.

"Jen pár květů podbělu, hochu. Vono tady ještě nic jinýho nekvete.", upřesnila matka květinovou výzdobu hromadnýho hrobu. "A pak mě ty mrtvý myši vtáhly do vzpomínek na všechny mrtvý, který si uchovala moje paměť. A najednou byl se mnou na mezi táta i máma a vedle nich si sedla babička Javůrková a jen tak mlčeli a koukali na louky a les před náma a já se jich chtěla zeptat, jaký to tam ve smrti je."

"Co měli na sobě?", zajímalo mě.

"Jako šaty myslíš?", zjišťovala máma, jestli mi dobře rozumí.

"No jasně. Co měli na sobě tvůj táta s mámou a co třeba babička Javůrková? Myslíš, že maj nahoře nějakej fundus s hadrama, do kterejch se lidi oblíknou, když jim jejich oblečení, co maj na sobě v době pohřbu, přece spálí oheň, ne?", konkretizoval jsem.

"A víš, že ani nevim, co na sobě měli? Možná byli nahatý. Ale to ti fakt nemůžu říct. Mě spíš štvalo, že nic neříkali. Jen tak seděli a čučeli před sebe."

Situace, kdy matka sedí na mezi u hromadnýho hrobu sedmi myší spolu se svejma rodičema a babičkou (kteří byli možná i nahatí!!!) mě pobavila.

"No ... a když dlouho nic neřikali, tak jsem začala já.", spustila Zorina.

"Něco jsi jim vyprávěla?", byl jsem zvědavej až běda.

Máma se nadejchla, hlasitě vydechla a pokračovala: "Přesně tak, řekla jsem jim všechno, co jsem jim nestihla říkat v době, kdy jsem každý jaro házela myši zbůhdarma jen tak na hnuj. Vlastně jsem jim v těch dobách nic říkat nemohla, protože k hnoji nikdy nepřišli."

"Kdo nepřišel?", začal jsem se v mámině vyprávění ztrácet.

"No kdo? Moje máma, táta a babička přece. Přišli až teď, když jsem ty myši pohřbila jak se sluší a patří."

"To je přímo spirituální zážitek, Zorino. Cos jim navykládala?", jel jsem dál v sérii otázek.

"No co... že je tady všechno v pořádku. Že mám dny, kdy se směju od rána do večera, a taky dny, kdy si kolena odřený životem patlám jodovou tinkturou. Že chalupa stojí a že před sebou zase máme období, kdy bude třeba rejdit po zahradě každej den se sekačkou. Že jsem všichni zdraví tak, jak si zasloužíme a že dostanu k důchodu přidáno pár stovek.", srhnula Zorina sumář informací, které předala v sedě na mezi.

"A pozdravovala jsi je i ode mě?", zkoumal jsem.

"O tobě jsem jim nic konkrétního neřekla. Na to si budeš muset přijít sám. Zkus někdy udělat něco jinak, než děláš běžně. A možná se zastavěj i u tebe. Ale bacha, slovo z nich nedostaneš. Jen seděj a čuměj.", osvětlila mi máma vlastní zkušenost.

"Třeba lidi přicházej v době smrti o hlas.", napadlo mě.

Máma mlčela jen chvilku.

"Nebo je to tak, že jsou slova mezi lidma nutný jen tady. Někde tam za smrtí se asi mluvit nemusí. Ale to nevim jistě, na to přijdu až pak. Blbý je, že ti to PAK nepovim. Jednou to budeš muset poznat sám, hochu..."

Zůstávají po žehu lidi v následnym životě nahatý? Mluvěj nebo jen mlčej, protože mluvit už není třeba? Přijdou si někdy moji mrtví přisednout vedle mě na mez?

Nevím. Příště musím udělat některý věci jinak, než obvykle. Pak třeba dostanu odpovědi i na otázky, který kolem mě zatim litaj lehce jako hedvábnej papír v průvanu.