Néjá a kousek vlny z rozpáraného dětského svetru

O zapomínání a návratech. O šimravých kouskách vlny z rozpáraných dětských svetrů. O našich Néjá. O návratech...

Každý z nás, ať arci lotr kluk, nebo pihovatá holka s culíkama, jsme měli svého Néjá. Moudří si ho opečovávají i v dospělosti. Néjá je důležitý jako nedělení načechrané buchty nebo pondělní okoralý krajíc chleba.

Můj Néjá byl celý dřevěný a hladký. ... a velký tak akorát do dlaniček skromných jako boží milosti. 

Můj Néjá měl na hlavě dřevěný klobouček a pokud mě pocity neklamou, žlutý byl jako oko v bílku, když si vejce začne lahodit na pánvičce s jemně bublajícím máslíčkem.

Tělo mého Néjá mělo tvar s láskou zastřihávaného cypřiše. Cypřiše šmikaného do tvaru kužele, jehož špička byla zaražena do hlavy pod klouboučkem žlutým jako to oko v bílku.

Hlava mého Néjá byla obyčejná dřevěná nebarvená kulička s dvěma modrýma tečkama namísto očí, rovnou tmavou čárkou znázorňující nosík a červeným půlobloučkem, který se nepřestával usmívat.

Můj Néjá měl jen jednu nožičku. Zato fest silnou. Vlastně takový váleček jenom, kterej byl vraženej do dřevěné destičky. Néjá stál na dřevěnýmu prkýnku.

Zato ručičky...! Ručičky měl Néjá hned dvě. A pěkně vystrčené před sebe. Dva špalíčky, do hladka vybroušené do tvaru válečků, byly přilepeny k cypřišovému tělu. Kdyby měl Néjá ručičku jen jednu, klidně byste si ho spletli s vesnickou pumpou.

Můj Néjá měl ručičky dvě a na jejich koncích... zavěšené stříbrné řetízky, na kterých se neposedně pohupovaly dvě zabroušené skleněné kuličky. Kuličky se nepohupovaly jen tak pro nic za nic. Kdepak...

Kuličky na řetízkách zavěšených na rukách Néjá totiž svými hranami cinkaly o takový fórichtung, upevněný na dřevěném prkénku před ním.

Na malém dřevěném kvádru seděla usalašená kovová minimistička. K dřevěnému kvádru byla napevno přibita malým stříbrným hřebíčkem přesně do středu mističčiny hlavinky.

A když se spolu mistička s kuličkami potkaly, rozplývalo se okolím slabé cinkání, které ťukalo o dosud tichý vzduch. Zvuk to byl jemný jako kůže na hřbetech dlaní starých babiček.

Zrod tohoto zvuku ale vyžadoval pohyb celého toho dřevěného Néjá. Proto měl Néjá kolečka, přece! 

Čtyči dřevěná hladká kolečka, takže Néjá bylo kromě bubeníka i autíčkem.

Zázrak.

A jako kluk, kterej spíš šmatlá, než chodí, jsem mého Néjá posunoval, strkal do něj a vztekle třískal, když zrovna Néjá nehrál, jak já jsem pískal.

Třískal jsem do něj, házel na stěnu a další podobné zlotřilosti patřící k té době. A Néjá? ... ten se pořád usmíval.

Když byly moje nohy v kondici, opatrně jsem ze země nabral do dlaně malé jako boží milosti konec vlny z klubíčka z mého rozpáraného svetříku. 

Svetřík dosloužil, byl rozpárán a k němu přidána další vlna a spolu pak při aktivaci jehlic v babiččiných rukou společně vytvořily svetřík další.

A kus takové vlny babička přilepila leukoplastí k dřevěnému prknýnku pod Néjá a spojila mě s ním kouskem vlny, která mně kdysi hřála miminkovská prsíčka.

Jakmile jsem si byl jistý, že se moje vlna v mých dlaničkách "uchytla", rozběhl jsem se obejvákem a frrrrrrrrr .... Néjá jel za mnou ve svým dřevěným autíčku, smál se voňavě svojí dřevěnou pusou a jeho ručičky s řetízkama v nich mlátily o cinkátko jako o život. Co o život?! O životy.

O životy všech těch, kteří mě z výšky sledovali a smáli se u toho a měli ruce v bok a přemýšleli o lecčems. O takovém tom lecčems, na které prostě v daný době nemůžete ani pomyslet.

Nejdůležitější totiž v tu chvíli je, že Néjá cinká a jede za mnou. A já si to ve svém rozcinkaném běhu namířím do kuchyně. Do kuchyně, kde je lino a Néjá bude klouzat. Do kuchyně, kde se prošmejkneme kolem vrnící lednice, a hlavně do kuchyně, do které se Néjá musí zavěšený do vlny z rozpáraného dětského svetru dostat přes práh...

Prsk. 

Néjá zmlkne. Leží na boku hned za prahem do kuchyně. Umírá. Necinká. Jen tak tam polehává a i když se pořád směje, vím, že musí zase vstát a jet a cinkat.

A to se už k Néjá odněkud shora sklání dospělá ruka a chce mu pomoct zpátky na kolečka.

"Né! Já!", zakřičím z plna hrdýlka. Hrdýlka ještě pořád úzkýho jako obava a dospělá ruka se stáhne zpět.

"No tak ty. No.", slyší zřejmě moje uši, ale mozek si tyhle slova zatím přebírá jako pobroukání samice po úspěšném nakojení celého vrhu.

Jedna dlanička pořád svírá konec vlny z rozpáraného svetru a druhá s malým umem sbírá Néjá z polohy na boku a staví ho zpátky na všechna jeho čtyři kolečka.

Zatím ticho.

Ale pak se rozeběhnu. Nedívám se za sebe, jen klopýtám dopředu a pouze moje uši kontrolují okamžik, kdy se za mnou zase nebesky rozezvoní...

A když se ten zvuk vrátí, zase běhám dole pod těly dospělých a oni se smějou a Néjá cinká a já ... na tohle všechno na víc jak padesát let zapomenu.

Zapomenu na Néjá. Zapomenu na vlnu z rozpáraného dětského svetru. Zapomenu na pohledy dítěte směrem k dospělým. Zapomenu na andělské cinkání.

---

... ale pak jdu jedno ráno pro mlíko a před mnou jde do kopce babička s vnukem a ten má v ruce provázek s autíčkem na jeho konci.