Nechtěla bych umřít na začátku léta. Nějak to, prosim tě, zařiď.

"No jasně. Je léto. Všude moc práce, tak radši umřou. Holomci. Nebo sis všim, že by si teď, před sezonou, dovolila umřít nějaká ženská?". Máma. Pragmatik. Černohumoristka.

Umřel mi Vinetů a Sova. A mým pubertálním snům umřel jejich ilustrátor. A pak taky ještě jeden čutálista a za Filipem se do nebe vydal jeho táta Josef. Možná se do nebe vydal po kmenu topolu...

Nějak se v české  mužské populaci v posledních dnech příliš kosilo. (Máte recht, Vintetů ani Sova nebyli Češi - ale byl to "můj Indián a moje Sova!). Takže nostalgie jako prase a s narůstajícím stářím i zážitky zcela jinýho kalibru, než jak pobíráme smrt v našem okolí, když je nám třicet.

Až sem za mě.

Odsud za mojí matku.

"Vy chlapi to máte hned vyřízený. Je třeba sekat trávu, natřít fasádu, přibít prkna do štítu a nadělat dřevo na zimu. Léto nejsou jenom kozy ven, vychlazený pivo a udice.", reagovala máma na mnou nadnesený téma zvýšené úmrtnosti mezi mužskou populací v posledních dnech.

"Vinetů asi prkna do štítu přibíjet nemusel", lehce jsem si zaoponoval.

"No to možná nemusel, ale to myslíš, že nedělal nic? Že hrál celý léto ponořenej po kolena ve vodě na ukulele?", reagovala matka.

"Netuším.", přiznal jsem, "stejně jako netuším, jestli Sova někdy štípal dříví."

"Dříví štípal Kája, si pamatuju tu jeho figuru z fotek v novinách", řekla máma zasněně. "Jedno je ale jistý. Chlapi když nechtěj, tak s nima nic nehne.", životní zkušenost z její pusy tekla jako dobře vytočenej med.

"Jak to myslíš?"

"No umíraj teď snad nějaký ženský? Všim sis toho?", zaznělo lehce feministicky.

"Ne. Masopust, Vinetů, Topol, Saudek, Chudík - nemusím je dávat abecedně, že ne?", ujistil jsem se.

"No ... a před létem, viď?", ponoukala mě máma.

"To je k nasrání. Umřít před létem je snad horší, než bejt druhej v sazce s rozdílem stovek milionů", přiznal jsem. "V létě by lidi neměli umírat.", byl jsem plný poetiky a jisté nostalgie.

Ne tak matka.

"No jistě že před létem ne! Natřít plot se musí, marmeládu je třeba zavařit, posekat trávu a vybílit kuchyň. Já bych jim dala umírat, holomkům. Takhle holaj solaj se z toho vyvlíknout, na to jste, vy chlapi, fakt kadeti. Pak aby to odřely vdovy.", nahromaděná zlost se v mámině puse mísíla s černym humorem.

"No, tak minimálně marmeládu bych mohly fakt dělat jen ženský, to ať si chlapi klidně umíraj. Nemyslíš?". přiložil jsem polínko.

"Jen kdybysme vám takhle rychle po sobě umíraly my, ženský....", zaznělo až věštecky.

"Tak co?", chtěl jsem vědět.

"Tak by se mucholapky nad stolem pod tíhou přilepenejch much na konci léta urvaly, padly by do bordelu na stole, převrhly by nedopitý smradlavý láhve s pivem a to by se vsáklo do umouněný dva měsíce nepraný utěrky, se kterou by si chlap před odchodem do kuchyně ještě vopucoval boty." - tohle všechno na jeden nádech bez zamyšlení a hledání jediného slova nebo spojky vyjelo z pusy mojí mámy.

"Zorino, co tě naštvalo?", pátral jsem dál.

"No nic. Jen že ty chlapi prostě umřeli. Umřeli před létem, kdy je nejvíc práce a chudáci ty jejich ženský, aby teď k obstarávání zahrady obstarávaly ještě pohřeb a všechny ty maškary kolem."

Chvíli bylo ticho.

"A taky nechci bejt smutná a nostalgická a bojavá, protože třísky už lítaj v mym lese, milánku.", dodala smířlivě a mile a hraná nasštvanost byla ta tam.

"Máš strach ze smrti?", zeptal jsem se přímo.

"Ne. Ale nechtěla bych umřít na začátku léta. Nějak to, prosim tě, zařiď."