Nechceš si sundat ten kabát?

Občas vzpomínka jen tak prolítne kolem a připomene chvíle, který asi neměly bejt úplně zapomenutý...  

Asi to bude tou zimou za okny a teplem v domovech.

Asi to bude tím kvaltem, ve kterym teď lidi, kór před Vánocema žijou.

Vzpomínka, co náhle přiletí, má ohřát duši.

Jako bych stál za kamerou na nějakym vyvýšenym místě. Asi na židli, protože dole pode mnou je kuchyň a v ní stojí máma, babička a paní Pilousová.

Paní Pilousová se cestou domů zastavila jen na kus řeči. Ani si nebude sundavat kabát...

Paní Pilousová už tenkrát vypadala, jako by na chvíli k nám domů utekla z francouzského noir filmu.

Boty na podpatcích, vlněná sukně těsně pod kolena, halenka jemná jako okvětní lístek frézie, kolem krku nonšalantně uvázaný šátek a na hlavě v černých vlasech velká dramatická vlna, která občas padla přes obočí a šimrala paní Pilousové líčka...

Celá byla zabalená do šik kabátu, který byl rozepnutý. Na pravém zápěstí byla pověšena lesklá černá lakovaná kabelka a ta samá ruka svírala pár dámský kožených rukavic měkkých jako vyprávění pohádek.

"Tada holky, vy tu máte horko!", řekne paní Pilousová a volnou dlaní levé ruky si začne ovívat obličej.

Máma, která ve svém domácím úboru vypadá proti tetě Pilousový jako husopaska z filmu pro pamětníky, stojí u kuchyňské linky, na sobě má silonové domácí šaty, na nohou korkáče a vlasy na hlavy stažený froté čelenkou. Na paní Pilousovou kouká jak služtička na hraběnku, která se u nás v kuchyni objevila na hřbetě černého vraníka.

"Tak si sundejte ten kabát, paní Pilousová. Nechcete kafe?", zeptá se pokorně husopaska paní hraběnky.

"Ale ne, Zorko, já hned zase poběžim. Co budeš píct, Lidko?", podívá se hraběnka na mojí babičku, která vyštafírovaná v teplákách, tričku po tátovi a zašmudlaný zástěře od mouky mocně máchá velkou vařečkou v bílym vaidlingu a obrací v něm těsto s černými tečkami hrozinek.

"Kluci dostali už teď chuť na vánočku. Vážně si nesundáš, Věrko, ten kabát?", odkrajuje babička z pusy slova  v rytmu zadělávání těsta. 

"Ale kdepak, jen, Zorko, dala bys mi sklenici vody? Máte tu fakt horko.", dořekne a kabát nějakým přirozeným nenaučeným grifem sjede tak lehce pod její lopatky a získává tím nový šmrncovní nádech. Kabelka je odložena na lednici a rukavičky jsou přes ní přeloženy, že vypadaj jako ti mrtví holoubci, co maj některý lidi na náhrobních kamenech.

Zorka natáčí sklenici vody, babička mydlí do vajdlingu a na sporáku v hrnci hřmotně bublá vařící voda. Pára unikající z hrnce ještě přidává další teplo do kuchyně.

Věruška nahne k puse sklenici z vodou z vodovodu, nadechne se a jako velbloud - vůbec ne jako filmová hvězda - naleje celý její obsah do svého krku. Pak mohutně vydechne.

"A co vy, děvčata, jak se máte?", opře se volnou rukou o lednici a podá mámě zpět sklenici. Prázdnou.

"Ale to víš", mydlí babička pořád vařečkou do těsta, "pár dní před Vánocema, tak je pořád co dělat. Sundej si ten kabát a já ti udělám kafe.", řekne Věrušce, která je v tu chvílu u nás víc jak deset minut - jen na skok...

"Dárky pro vás už má Ježíšek nachystaný?", zeptá se paní Pilousové máma hodně nahlas, abych to slyšel a ubezpečil se, že dárky fakt nekupuje nikdo z rodiny, ale nosí je komínem právě on.

"Něco ještě musí zařídit", mrká na mámu paní Pilousová a říká to taky hodně nahlas. A při odpovědi mojí mámě vezme pravou dlaní levou část rozepnutého kabátu a mydlí s ní sem tam, aby pod něj nahnala trochu vzduchu a nebylo jí tak horko. Když zjistí, že tato aplikace nepomáhá, oběma rukama rozmotá umělecký uzel na svém šátku a spustí oba jeho konce. Konce jemného šátku polehávají po jejích prsou krytých halenkou jemnou jako okvětní lístky frézie. "To je teda strašnej hic, holky!", řekne a nakroutí spodní ret tak, aby při mohutném výdechu nazvednul vzduch vypuštěný z její pusy dramatický pramen černých vlasů, které začínají horkem a párou unikající z hrnce vlhnout a padat víc a víc přes její obočí.

"Kluci sou nachcípaný, tak jim musíme přitopit. Mám otevřít okno?", zeptá se máma paní Pilousové.

"Ale to ne", řekne teta, "dyť já sem tu jen na skok. Já zase půjdu. Ještě musím udělat cikánský řezy. Nesu si na ně domácí rybízovou marmeládu od Milady.", řekne a zase foukne do pramene vlasů.

A pak sáhne do kabelky a vyndá z ní složený kapesníček a s ním si bezostyšně, vůbec ne jako filmová hvězda, otře zapocenej obličej.

Babička přestává mydlit do těsta a vaidling položený na kuchyňskou linku přikryje něžně vypranou utěrkou. Pak si přes hlavu stáhne zástěru a tu pověsí na háček hned vedle dalších, ale už výrazně unavených utěrek. "Tak co to kafe?", mrkne na paní Pilousovou.

"Kdepak, holka, já už běžim", řekně teta Pilousová a mně není jasný, proč říká, že běží, když ještě pořád stojí jednou rukou opřená o naší lednici a potí se jí hlava.

A pak v zámku u dveří zarachotí klíč a do kuchyně po pár vteřinách vleze táta a pozdraví celej ten babinec kolem sporáku a otevře dveře lednice.

Slyším jasné trylky cinkání lahví piva, pak jedno vytáhne táta ven, v šuplíku nahmatá otvírák, ozve se tlup a táta se lehce zahne, dá pusu hrdlu láhve a pivo probublává jeho krkem až do žaludku.

Když dopije, vydechne nahlas a řekne: "Tady je strašnej hic. Proč tak topíte?" a podívá se na všechny ženský v kuchyni a nahne znovu lahev ke svojí puse. Když dopije dalších pár hltů, podívá se na paní Pilousovou a zeptá se: "Nechcete si sundat ten kabát? Jak tu můžete vydržet?"

A máma, bez jakékoliv projevené žádosti, zase naplní sklenici vodou a podá jí paní Pílousové a ta jí zase vypije jako velbloud a odpoví: "... ale dyť já už zase půjdu. Zastavila jsem se jen na skok." a položí sklenici na linku vedle vaidlingu s kynoucím těstem a hrozinkama, uváže si šáteček pod krkem a z lednice sebere kabelku a rukavice, které se zase z mrtvých ptáčků proměňují v černé malé chobotničky z pěti chapadýlkama.

"Kam bys chodila?", ozve se babička, "já postavim na to kafe.", řekne rázně a do konvice napouští z kohoutku vodu, aby jí postavila na sporák a připravila dva hrnky s černym mletym kafem na dně.

"Ale kdepak. Já už fakt běžim.", říká paní Pilousová, ale táta si stoupne za její záda a opatrně jí oběma rukama pomáhá sundavat ten vlněnej kabát a odnáší ho do předsíně.

"Uf.", řekne teta Pilousová a zase se opře o lednici a kuchyní se rozvoní právě zalitý kafe. "Tak teda jen to kafíčko a já zas pudu..."

Nevím, proč se mi tohle včera večer objevilo v hlavě. Proč právě tak krátkej příběh o horku v kuchyni a paní Pilousové v kabátu. Snad pro ten moment. Snad pro těch pár slov v dialogu lidí, kteří už vařej kafe někde v nebi. Snad pro tu sounáležitost, která v tom krátkym příběhu hrála. Snad pro vzpomínky, který se nám do hlavy dostávají jen tak. Jen tak - na chvilku a pak zase poběží pryč...